Je pondělí a každého z nás postupně zvou do kanceláře našeho velitele. Za stolem je usazen arogantní major. „Posaďte se vojíne. Dostala se vám čest. Naučíte se zacházet se složitou a účinnou zbraní, která je odstrašující zárukou míru. Váš výcvik a nabyté znalosti budou pod nejpřísnějším stupněm utajení: „Přísně tajné zvláštní důležitosti (PTZD). Pokud to někdy prozradíte, tak vás čeká vojenský soud a přísný trest. Je to zrada vlasti. Tady seznámení podepište“! Nevěděl jsem, že je to člen vojenské kontrarozvědky, která nespadala pod armádu, ale pod 7. odbor Státní bezpečnosti.
V rámci zastrašení nás nahnali na „Zrcadlový sál“. Je to neobarokní skvost přímo v kasárnách, kde od dob Rakouska-Uherska probíhaly kulturní akce. Zasedal tam vojenský soud. Vojáček vykecal vojenská tajemství. Sdělil své mamince, kam pojede na cvičení. Ta tam přispěchala s řízky a buchtami za ním. Bohužel se zeptala na syna nesprávného důstojníka. Byl to totiž, jak naschvál příslušník té složky, která nás hlídala. Dostal podmínku a přemístili ho k pěšákům. Uvědomil jsem si, že jsme byli pečlivě vybíráni. Většinou z rodin komunistů. Můj otec byl kovaný, co já jsem se kvůli tomu s ním pohádal. To, že dokázal propít celou výplatu a my 4 děti s matkou neměli na jídlo, jim nevadilo. Politicky prošel. Jedinou výhodu to mělo, že zvládnout techniku u tohoto druhu vojska mohli pouze inteligentní lidé. Až 90 % z nás mělo maturitu nebo VŠ. Takže žádná mazácká vojna se nekonala. Jen tvrdý výcvik i na úkor osobního volna nebo dlouho do noci, pokud jsme výcvik nezvládali.
Bylo to raketové vojsko. Taktické rakety středního doletu (až do 500 km). Hlavice raket byly 10 x účinnější než na Hirošimu. Cíle byly v západním Německu. Například letiště Mnichov. Jaderné zbraně měli Sověti v blízkém vojenském prostoru Libavá. Také jsme společně s nimi cvičili. Přivezli jakoby ty jejich jaderné hlavice a my je pomyslně montovali na těla našich raket.
Odpalovací zařízení bylo umístěné na podvozcích velkých nákladních automobilů značky MAZ, které bylo dlouhé kolem 12 m. Byly vidět na vojenských přehlídkách v Moskvě. Dnes vylepšené je posílají Rusové na Ukrajinu a Palestinci na Izrael. Já byl v jejich obsluze starší mířič. Zaměřoval jsem je do směru. Nikoliv do dálky. Rakety jsou na kapalný pohon. Skládají z paliva TG02 a okysličovadla. Já plnil raketu tou druhou složkou. Skládala ze silných kyselin. Zkoušeli jsme jeho sílu. Žába se v něm úplně rozpustila.
Prvně jsme se učili odpalovací zařízení v limitu odstrojit a zpět zaplachtovat. Začátky byly v zimě krušné. Plachta vážila několik metráků a namrzlá nám klouzala v rukách. Dlouho do noci, když ostatní spali, jsme to cvičili, až jsme na limit dosáhli. Byli jsme u zvláštního vojska. Jakoby běžný vojenský řád pro nás neplatil. Nesplnění úkolu mohlo být považováno jako sabotáž. Tak jsme makali, až jsme se to naučili. Má vůle prudce šplhala vzhůru. Možná to bylo k něčemu dobré. Protože mám výdrž a cíle, které si dávám, si průběžně plním, a z nezdarů nemám depku. Nějak jsme s mladším mířičem nezvládali zaměření. Instruktor nás za to v mrazu vyhnal za kasárna a do rána, až jsme to uměli, jsme zaměřovali hvězdy. Ráno hygiena, snídaně a bez spánku na učebny, kde jsme byli pokáráni, že dřímeme.
Pár hodin volna vyplňujeme sportem. Většinou hrajeme fotbal. Někdy si čtu. S kluky se navzájem povzbuzujeme. Po přísaze nám dávají i vycházky. To abychom zde nezblbli. Někdy se vojíni opijí a jsou problémy. Spím dole a vedle mě další. Nad něho se vydrápal na svou postel opilý voják znavený z vycházky. Je po půlnoci. Soused chrápe. Pusu má dokořán otevřenou. Najednou kap, kap. Z postele nad ním se začal snášet moč přímo do jeho úst. Zamlaskal. Zjistil, co to je. Vymrštil se a opilého vojáka, co spal nad ním nemilosrdně popadl za nohy a shodil na podlahu. „Ty prase“ zařval. Lebka vojína tvrdě narazila na parkety. Hned byl střízlivý. Styděl se, blekotal a omlouval se. My jsme se řehtali. Je to sice hnus, ale stalo se.
Mé první vojenské Vánoce a Silvestr byl o ničem. Měsíc předem jsme do kasáren pašovali alkohol, který nám hlavně otupí naše smysly. Protože vůně a atmosféra domova nejde nahradit. Bylo to vlastně naše antidepresivum. Vymýšleli jsme kam ho schovat, aby nám ho naši instruktoři nevyčenichali a měli pití zdarma. Dokonce jsme ho zahrabávali mezi květinami do truhlíku se zeminou. Marné. Stejně jsme se s nimi museli podělit. Slavnostní večeře, kde se vánoční stromeček ztrácel ve velké jídelně. Tíživá atmosféra. Žádné city a intimita. Cena našeho domova v našich očích prudce stoupala. Začínali jsme si ho více vážit. Sváteční jídlo? Klasika. Jen v rámci ateistické výchovy byl vepřový řízek, nikoliv ryba. Poprvé, co jsem musel svátky protrpět.
