Nepříjemně blízký průlet asteroidu 2012 DA14 a dopad meteorického roje v ruském Čeljabinsku znovu připomněl nebezpečí kosmického bombardování i otázku, jestli se mu můžeme bránit. Asteroid o průměru asi 50 metrů by sice naši civilizaci z povrchu Země nevymazal, sluneční soustavou však křižují mnohem větší střely.
Třeba takové, jakou byl asteroid, který nejspíš pomohl opustit tento svět dinosaurům, tedy patrně o průměru okolo deseti kilometrů. Ovšem i těleso 2012 DA14 by dokázalo zcela zničit velkoměsto s několika miliony obyvatel včetně jeho širokého okolí. Proto i tak vážené instituce jako americká Národní agentura pro letectví a vesmír (NASA) uvažují, jak postupovat, kdyby se objevilo skutečné nebezpečí.
Místo bomby kulomet
NASA například připravila text, který obsahuje zásady, jak by měli v takovém případě postupovat vědci, jak objev ověřit, kdy a jak informovat veřejnost a podobně. To je ale asi tak maximum toho, co v současnosti lze udělat, protože na víc naše technika nestačí. A hned tak asi stačit nebude – politikové jí ubírají peněz ve prospěch aktivit, které voliči ocení lépe.
Akční filmy typu Armagedon nebo Drtivý úder problém blížícího se asteroidu řeší jednoduše: hrdinové s nasazením života na něm umístí jaderné nálože, a pokud se jim nějaká ta drobná chybička vložená scénáristou pro zpestření děje nevymkne z rukou, mohou spokojeně odletět vstříc jásajícím pozemským davům.
Ve skutečnosti to ale není řešení. Pouhé rozbití asteroidu či komety by jen znamenalo, že Zemi zasáhne víc úlomků – tedy místo jednoho dělostřeleckého zásahu, dlouhá kulometná palba. Je tedy potřeba těleso nikoliv rozbít, ale odklonit z dráhy. Tady je velká naděje, protože pokud by se to podařilo udělat včas, stačí k tomu poměrně malá energie. Na dlouhé dráze by se i minimální počáteční změna projevila velkou odchylkou. A Země by byla zachráněna.
Serióznější studie proto počítají spíš s umístěním nálože, nebo raketového motoru, které by s dostatečným předstihem odklonily dráhu nebezpečného tělesa. Ruské Státní Makejevovo výzkumné středisko například vymýšlí sondu Kapkan (Past) nesoucí několik jaderných trhavin.
Většinou však jde o drahé projekty na hranici dnešních technických možností a navíc s nejistým výsledkem. Massimo Vasile s University of Glasgow proto navrhl jednoduchou variantu: velké množství malých satelitů vybavených parabolickými zrcadly. Obklopily by nebezpečné těleso a odražené paprsky slunce namířily na jediný bod jeho povrchu. Prudce odpařovaný materiál by odchýlil dráhu asteroidu či komety, stejně jako raketový motor.
Sondy, kterým jejich autor říká zrcadlové včely, by bylo možné vyrábět sériově. Do vesmíru by se pak vypustil takový počet, který by odpovídal velikosti tělesa.
Bílý kosmický natěrač
Jinou originální a relativně levnou metodu vymyslel Sung Wook Peake z Massachussett Institute of Technology (MIT). Jím navržená sonda by na povrch nebezpečného tělesa střílela kuličky s bílou barvou. Pokud by se podařilo "natřít" jen jeho část, tlak slunečních paprsků by postupně způsobil mírné vychýlení z dráhy.
Všechny tyto projekty mají několik společných jmenovatelů. Když pomineme, že se jedná o víceméně nezávazné studie bez širší podpory, které mají do realizace velmi daleko, pak tu jsou ještě i další podmínky, jejichž splnění je pro úspěch nevyhnutelné.
První z nich je již zmíněné včasné odhalení "nepřítele". Například metoda navržená MIT by byla účinná, jen kdyby se jí podařilo aplikovat nejméně 20 let před hrozící srážkou. Roste proto počet observatoří, které se hledáním nebezpečných asteroidů (označovaných jako NEO) zabývají. Významným pomocníkem při tom jsou robotické teleskopy sledující oblohu stále i bez přítomnosti obsluhy.
Druhým předpokladem úspěchu případného zásahu je dostatek informací o cílovém tělese pro určení správných metod boje. Proto se do vesmíru již vydalo několik kosmických sond s tímto posláním a další se připravují ke startu.
Vše tedy bude ještě otázkou času. Doufejme, že ho osud obyvatelům modré planety dopřeje.
Další články autora najdete na www.novakoviny.eu
