První úrodu jsem vítala s nadšením. Chválila jsem ji a ona radostně rostla. Sklizeň byla čím dál bohatší.
Jak šel čas, naučila jsem se vařit výbornou mirabelkovou marmeládu. Dělat kompot i žlutou zmrzlinu. Vyzkoušela jsem různé varianty ovocných koláčů. Začala jsem mirabelkovými výtvory obšťastňovat své okolí. Jenže jsem tvrdě narazila.
„Děláš to moc sladké mami,“ prohlásila dcera. „To není zdravé, cukr je jed.“ Poučila mě. Na mou poznámku, že si má udělat džem podle své chuti. Protočila oči a otevřela si raději ovocnou pomazánku z obchodu, co voní jako prostředek na mytí nádobí.
„Mami nedávej nám to! Máš to málo sladké, nám to nechutná.“ Prohlásil syn, nad mým domácím koláčem s mirabelkami. Vnoučkovi šoupnul na talířek jedovatě barevný kousek dortíku, který snacha právě přinesla ze supermarketu.
Kam s nimi? Zbývají kamarádi, jenomže těch kteří chtějí ztrácet čas zavařováním ovoce, nějak ubývá. Stojím v kuchyni kolem samé „žluté kulaté neštěstí“ a jako každý rok se proklínám. Přísahám, že tu potvoru mirabelku uřežu a budu mít pokoj. Ráno v zahradě teď běhám jen kolem ní. Trénuji si předklon při nekonečném sbírání.
Trochu se při té práci lituji. Nikdo není ochoten pomáhat. Celá rodina má pochopitelně mnohem důležitější úkoly. Dnešní mládež je opravdu hrozná. Věčně přišpendlení k mobilu. Práce na zahradě je pod jejich úroveň. Všechno si přece mohou koupit, nic jim není vzácné.
Hlavou se mihne vzpomínka. Je mi okolo šestnácti a rodiče zase „blbnou“ se zavařováním. Jsou celí uřícení, ale šťastní, že se letos hodně urodilo. Přes dlouhou zimu budeme mít všichni dost. Kuchyň se lepí cukrem. Ve vzduchu vůně ovoce. Nechápu jejich nadšení. Je to taková piplačka a otrava. „To nikdy dobrovolně dělat nebudu!“ Brblám, přinucená pomáhat: „Jsou fakt nemožní.“
Olizuji vařečku a ochutnávám další várku svého džemu. V duchu se rodičům hluboce omlouvám. Oba za sebou měli zkušenost s válečným i komunistickým nedostatkem. Jídlo pro ně bylo často vzácné a plýtvání si nemohli dovolit.
Dnes obchody přetékají laskominami. Čerstvé ovoce lze koupit i uprostřed zimy. Pro mladší generace je pak těžko pochopitelné, jak mohl být domácí kompot, ještě před necelými čtyřiceti lety, pochoutkou. Vzpomínám si, jak se na mnoho věcí stávaly za „kamančů“ dlouhé fronty. Jahody začátkem jara? Leda v pohádce. Jenže vyprávějte to dnešním dětem. To bylo přece v pravěku.
Každý z nás si projde obdobím kdy má pocit, že jeho rodiče jsou naprosto staromódní a ničemu nerozumí. S přibývajícími roky, pak zjišťujeme, jak moc jsme svým „zploditelům“ podobní. V tom dobrém a bohužel někdy i v tom horším. Mohu jen doufat, že si děti a vnuci na mě jednou vzpomenou. Možná i nad sklenicí vlastnoručně vyrobené zavařeniny. Tedy pokud se v té době nebudou konzumovat už jen „mimozemské amarouny“.
