Elí a Mája bydleli spolu. Měli hezký pokojík. Ze začátku dělala Elí obrovské pokroky. Mája byla dobrá učitelka. Pak se to zaseklo. Dosáhla svůj strop. Ale byla soběstačná a to je u nás hodně.
Tatí chodíval každou druhou sobotu. Čekali ho na bráně. Už v pátek uklízeli. Skřínečky, postýlky, šuflíčky. Když ale vytopili pokoj, kbelík jim byl odebrán. Muselo stačit koště.
„Tatí má novou košili. A nějak prokoukl.“ Vrátníčka na to měla oko.
Holky slavily narozeniny a Tatí přinesl dort. „To je domácí.“ „Janí upekla.“ A bylo to venku.
„Co mám dělat?“ „Musíte jí přivést!“ „To nebude dobrý.“ Nebylo. Holky ji ignorovaly. Nepatřila k nim. Tatí byl jejich a nechtěly se o něj dělit.
„Pojďte se mnou.“ Seděla v křesílku pro hosty a pila kafe.
„Víte, my čekáme...“ „Vždyť vidím!“ „Chtěli by se vzít.“ No konečně. Jen do toho.
„Ale, víte, na vašem místě bych si ty dvě za drůžičky nezvala.“
„Hrozně se bojím, víte když Elí...“ „To se stalo při porodu.“ „Tak co mám dělat?“ V koutě stál šamrlík. Donesla jsem ho. „Tak a hezky si vyložte nohy.“
Tatí přišel sám. Byl nějaký prozářený. „Kde je Janí,“ vida, že by holkám chyběla?
„Něco vám ukážu, koukejte.“ Vytáhl mobil. Miminko, miminko spíci, miminko pláče, miminko zívá, Janí a miminko, Janí, Tatí a miminko. „To je sestřička, Emilka.“
Mobil nedaly z ruky.
Když Tatí odcházel, holky se někde zdekovaly. Za chvíli přišli. Nesly malou krabičku. Takovou od čaje, černou s čínským drakem na vrchnáku.
„To je pro Emí.“ „Můžu otevřít?“
Vysypaly se bonbony. Různýho věku, různý kvality, v papírcích, i bez nich. Dlouho střádaný poklad.
