Bolševik ho zbořil a kapitalista to místo nedokázal zkulturnit, přestože je 200 metrů od centra Náchoda. A já si řekl, že bych si mohl vzpomenout na pár příhod z útlého dětství. Jsou čtyři.
Byl jsem hodně malý, tak do 10 let, když naši dostali k Velikonocím kozlíka. Živého malého kozla. Přinesl ho strejda Bouša, který nebyl našim strýcem, ale měl to kolem nás na cestě do centra a tak se někdy stavil. Hrál u táty v dechovce, takže se dobře znali. Jednou přinesl vajíčka, jednou koš hrušek, no a jednou přišel s kůzletem. K Velikonocím to nějak patřilo.
Rodiče jen rozpačitě poděkovali, ale odmítnout kozla nemohli a kromě toho, masa bylo tehdy málo. Šlo o půlku 50. let.
Tak si ho vzali a zavřeli ho k nám do boudy. To bylo několik propojených místností s nejrůznějším harampádím. Vzadu byla místnost, kam se chodilo pro uhlí.
Já kozla navštěvoval každý den a nosil mu jídlo. K čemu ho tam máme, po tom jsem nepátral. Děcko prostě vezme život takový, jaký právě je.
Než kozlík skončil na pekáči s pomocí známého řezníka a bez mého vědomí (a souhlasu!), tak si musel zažít malou újmu, kterou jsem mu nechtěně připravil já.
Jednou jsem za ním přišel s čerstvě natrhanými mladými listy kaštanu. Ty rostly hned nad naším domem, na zámecké stráni a světě div se, jsou tam pořád i po 70 letech. Jel jsem se tam nedávno podívat.
Tak jsem listí triumfálně podával kozlovi, ten jen něco zaúpěl a začal couvat. Já byl šťastný, že se mi podařilo ze stromu ty listy utrhnout, hlavně proto, že to bylo vysoko a ony byly krásně zářivě zelené. Tak jsem byl rozhodnutý, že je kůzle sežere. Ale nechtělo, cukalo se. Kozel couval a uskakoval, až se nechal natlačit do zadní místnosti s hromadami uhlí. Tam jsem si to s ním rozdal jaksi „muž proti muži“ a snažil se mu nacpat listí do tlamy. Nepovedlo se.
Druhý den se z boudy vyděšeně vrátila moje matka. „Taťko, pojď sem, ten kozel se asi pomátl. Má všude na sobě černý fleky od uhlí a mouru.“ (Jo, uhelným prachem jsme taky topili.)
„Jak je to možný?“ divil se otec. „Přece dobrovolně neskočil do uhlí.“
Mlčel jsem a mlčel bych navždy, nebýt i60, kterému jsem už vyzvonil kdeco.
Můj skutečný strýček, kterému jsme říkali strejda Jarek, měl úplně bezvládnou, ochrnutou levou ruku. Po infekční obrně – tehdy ještě neexistovalo očkování jako dneska.
Nemohl s ní dělat vůbec nic a když to bylo nutné, musel ji vzít do pravé ruky. Díval jsem třeba, jak se myje, všechno dělal pravačkou a pravou rukou si taky umyl levou. Byl to celkem veselý chlápek a s námi dětmi hrával fotbal. Vždycky se u toho zul, aby nebyl ve výhodě. My děti hrály v šesti, on měl na své straně strejdu Karla, který byl ale málo pohyblivý, takže stál na jednom místě a působil tedy jako stoper a rozehrávač. Obvykle nás podrtili.
Strejda Jarek měl ale jeden dobrý trik. Když si potřeboval dát ruku na stůl, tak s ní v rameni komíhal tak dlouho, až si ji mohl hodit na stůl. To se mi hrozně líbilo a začal jsem to trénovat taky. Rozkýval jsem si ruku v rameni a pak jsem si ji hodil na stůl.
Bohužel mezitím přede mě teta postavila podkrkonošské kyselo. Kyselo si začalo všechny přítomné u stolu okamžitě označovat. Já jenom zíral a pak se rychle zachraňoval před pohlavečkem.
Rodný Náchod nebyl jedinou sférou mého tvůrčího působení. Na prázdniny jsem jezdil do Poličky, kde žila tlupa bratranců a sestřenic a mnoho jejich kamarádů. Tam jsme právě hráli ten fotbal se strejdama (nemohu říci „se strejdy“, protože my ho hráli se strejdama).
Náš nejlepší kousek je spojený s rodnou světničkou hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Rodná světnička byla zcela nahoře ve věži kostela, hned pod zvony a jak možná chápete, žádný výtah jim tam nejezdil. Chodilo se po spoustě schodů až nahoru a tam jste mohli z ochozu obdivovat město pod vámi. Lístky na věž prodávala dole u vchodu naše nejstarší sestřenice, která chodila již do deváté třídy a proto jí tuto činnost svěřili.
Vymysleli jsme jednoduchý plán: Sestřenice dole prodávala turistům lístky, tuším, že byly za korunu a za dvě. My jsme čekali nahoře před východem na ochoz a každému říkali: „Sem do té krabice prosím odevzdejte zakoupené lístky. Víte, oni někteří návštěvníci je pak házejí dolů a to dělá ve městě nepořádek…“
A představte si, že všichni návštěvníci do jednoho nám ty lístky dávali do krabice. Když byla krabice dostatečně plná, jeden z nás menších seběhl k naší sestřenici a ta je opět začala prodávat. Prosté, že?
No já vím, že jsem to neměl prozrazovat, ale snad už je to promlčené. My jsme jednak potřebovali peníze na mejdlíčka a zmrzliny a pak to taky byla slibná příprava na pořádnou kariéru. Vždyť já to mohl klidně dotáhnout třeba na veksláka nebo později na opozičního politika nebo člena dozorčí rady ČEZu s měsíční odměnou 95 tisíc. K důchodu dobrý.
Teď mě to vrátilo do miminkovského dětství k příhodě, u která jsem sice byl, ale nepamatuji si ji, anžto jsem ještě pobýval v kočárku. Ale nezapomněli mi to vypravovat.
Měl jsem tehdy malou chůvu – Češku Ingeborg, která do Náchoda s matkou a sestrou přišla po válce, neboť museli jakožto úřední Němci zdrhnout před Rudou armádou. Inka byla tehdy čtrnácti- nebo patnáctileté děvče, naše sousedka. Naši je ubytovali v domě na Karlově náměstí. Přesně tak, jak se to má s válečnými imigranty dělat,
Tahle Inka ještě s kamarádkami na mně spáchala docela šumivý zločin. S kamarádkami mě vezla v kočárku na vycházku do Montace. Většina Náchoďáků už neví, proč se lesnatý kopec za řekou a pivovarem jmenuje Montace, ale já to náhodou vím a taky vám to prozradím. Když se někdy v roce 1874 stavěla přes Náchod železniční trať, chodili prý Italové (kteří zde také pracovali) do tohoto lesa odpočívat a proto ho nazvali Monte Pace čili Hora míru nebo klidu. Oni mi to sice nestačili říct sami, ale slyšel jsem to na vlastní uši právě od táty, který to slyšel na vlastní uši od svého táty, který to slyšel na vlastní uši.
Teď, co se mi přihodilo (podle vyprávění Inky, která tuto příhodu držela přede mnou zhruba 60 let v tajnosti). Už jsme byli v Montaci a projížděli příjemným údolím, když jsem začal projevovat trochu nespokojenosti, snad i poplakával. Holky byly bezradné, jídlo i pití mi zapomněly vzít s sebou. Tak si představte, co udělaly! Inka mi dala do pusy šumák. Nebohá pusinka se okamžitě zkřivila a zanedlouho z ní začala jít pěna. To už jsem brečel, a čím víc jsem brečel, tím víc pěny jsem tvořil. Té prý bylo tolik, že mi zase lezla nosem zpátky, což můj pláč a následný dávivý kašel ještě zesílilo. Pak holky dostaly spásný nápad. Začaly běhat údolím k potoku a na cestu ke kočárku vynášely v dlani vodu, abych se mohl napít. No tím to teda vylepšily! Pusinka to už nemohla pobrat, všude pěna (od šumáku vypadala krvavě), všude pláč a zoufalé mávání ručičkama, které odráželo ochotné dlaně plné vody. Škoda, že jsem tehdy nešel kolem a neměl mobil, to by dneska bylo video!
Nezoufejte, že ještě máte v životě před sebou mnoho pěkných dní. Doufám, že znáte slavný Čepelkův zákon životního cyklu (v posledních 77 letech jej ověřil sám autor):
1. v dětství člověk neví, co neví
2. na konci dospívání člověk ví, co neví
3. v dospělosti člověk ví, co ví
4. a ve stáří člověk neví, co ví
Jak říkám, ve svým věku si vzpomínám na všechno. Ať už se to stalo, nebo nestalo.
Jenže to je jen legrace, protože abyste věděli, to, co jsem popsal, se skutečně stalo. Nebo nestalo?
(Na fotografii vidíte náš dům, když v něm táta měl ještě hudební školu. Momentka z Montace ilustruje boj se šumákem. A mimochodem, na titulní fotce uprostřed v pozadí stojí stále jeden ze dvou kaštanů, na nichž jsem s takovou něhou natrhal listy pro naše kůzle.)
