V galaxii M261, velmi, velmi dlouho př. n. l.
„Milí studenti,“ zahájil profesor Fu svůj seminář. „Dneska si projdeme vaše ročníkové práce. Mohli jste se seznámit i s pracemi svých kolegů, tak doufám, že tu bude živá diskuse.“
Studenti přikyvovali.
„Začneme třeba společnou studií tří z vás. Vymysleli robota, který umývá okna a přitom vyrábí lithium. To se mi zdá nejen dobré, ale i vtipné. Kdo další se připojí?“
Promluvil Glu: „Ano, lithium je tvůrčí myšlenka, jen chci připomenout, že lithia máme dostatek, spíš nám chybí chlorofyl.“
Profesor pokýval hlavou a podíval se do svých podkladů.
„Pak tu máme ročníkovou práci studenta Bro. Jak se na ni díváte vy ostatní?“
„Kolega Bro vytvořil něco, co vystřeluje ocelovo-wolframové oválky velmi rychle na velkou vzdálenost,“ konstatoval Kle. „Kam tento oválek vysokou rychlostí dopadne, vznikne malá díra, a to i v silném ocelovém plášti.“
„No právě,“ promluvila Li. „Jaký to má všechno účel? Jaký užitek z toho získáváme?“
Po vzrušené diskusi se studenti shodli, že práce kolegy Bro je sice velmi tvůrčí a objevná, avšak v praxi nevyužitelná. Kdo by potřeboval někam střílet?
Opět si vzal slovo profesor Fu: „A konečně práce studentů Go a Li. Společně vytvořili dva roboty, velmi podobné a přece v detailu odlišné. Soustřeďme se nyní na ně. Vidíte tam nějaké nedostatky?“
„Tak třeba materiál, z něhož jsou vytvořeni,“ začala studentka Su. Místo obvyklých tvrdých nanotitanových materiálů zvolili jakousi měkkou, i když pružnou hmotu. Nebojíte se, že se vám robot rozbije, jakmile upadne?“
„Ne, to se většinou nestane,“ odpověděl Go zaníceně. „Když spadne z malé výšky, tak celý materiál je dostatečně pružný, aby úplnému rozbití zamezil. Kromě toho dvě horní chapadla mohou následky pádu zmenšit či dokonce vyloučit.“
Přihlásil se Hy: „Proč jste umístili senzorické, digitální i zpracovatelské centrum nahoru, nikoliv doprostřed? Nahoře bude náchylné k úrazu…“
„A chybí mu teleskopická anténa,“ přidal se další.
„Můžou nám autoři vysvětlit,“ přidal se Gu posměšným tónem, „proč svým robotům dali jen dvě oči a nikoliv všechny čtyři, které potřebuje každý z nás? Opravdu zapomněli oči pro vnímání infračerveného a ultrafialového světla?“
„To je pravda“, připustil Go sklesle. „Nějak jsme to tam v rychlosti zapomněli dát.“
„A proč tam chybí pásy, na kterých by se pohybovali? Nebo aspoň třetí noha? To jako budou pracovat pouze se dvěma?“
Li se jen vyčítavě zadívala na Go.
„Ale teď to nejdůležitější,“ zklidnil debatu profesor Fu. „Nejdůležitější je to, že musíte mít roboty dva. Přitom se neodlišují ničím jiným, než těmi malými strojky asi jeden metr nad zemí. Proč potřebujete k výrobě nových robotů dva větší roboty? Přece vždycky se to řeší tak, že robot má uprostřed dvířka a po spuštění reprodukčního procesu téměř okamžitě vyrábí další a další roboty. Je to spíš softwarová než hardwarová záležitost. Uvědomujete si oba, jak jste si tím zkomplikovali výsledek?“
„No, ono to bylo tak,“ řekla tiše Li s očima upřenýma k zemi, „že jsme si řekli: Když robota pro tuhle ročníkovou práci děláme dva, tak proč nesestrojit hned dva roboty? Podle společného plánu dělal jednoho Go a jednoho já. A v čem by se mohli lišit? Vymysleli jsme, že se jeden bez druhého neobejde.“
Třída zaburácela smíchy. Taková blbost! Kdo by k výrobě dalšího jedince potřeboval dva jiné?!
Profesor se snažil třídu uklidnit, načež uzavřel: „Chápu váš nápad se dvěma roboty jako určitou kratochvíli nebo snad nostalgii nad společnou prací. Musím bohužel konstatovat, že vaše ročníková práce je nejslabší ze všech kvůli množství zásadních nedostatků. Ale protože jste si s oběma roboty dali tak velkou práci, o níž vidím, že vás těšila, přijímám ji. Pouze nebude nikde vystavena a chápejte, je to hlavně proto, aby nevzbuzovala kritiku a posměch.“
Seminář skončil a oba autoři se smutně ploužili domů.
„Já tedy nevím, co nás to tehdy napadlo. Ty roboti mají opravdu zcela zásadní nedostatky,“ začala po chvíli Li.
Go jí připomněl: „No a proč! Přece si vzpomeneš, jak jsme na začátku semestru všechno vymýšleli a nacházeli pořád nové a nové odlišnosti od současných řešení. Jakou jsme měli radost, když jsme vymysleli něco opravdu nového. A jak jsme se strachovali, aby vůbec oba roboti fungovali!“
„Musíme něco vymyslet,“ řekla Li a téměř plakala. „Musíme vymyslet, jak to udělat, aby naše ročníková práce neskončila roztavená v peci, jak se to běžně na univerzitě dělá. Něco vymyslet! Nějak je ochránit!“
Go se k ní opatrně naklonil, až se jí dotkl.
„Strýčku Vru,“ volala Li a šla přímo ke svému příbuznému. „Strýčku Vru, vy zítra odlétáte na expedici do mlhoviny Fau. Nemohli byste s sebou vzít naše dva roboty a vysadit je na jakékoli těleso ve vesmíru? Pouze bychom potřebovali, aby tam byla voda a kyslík.“
„Ale ale,“ řekl Vru s dobrotivým úsměvem, „Holčička by tam potřebovala vodu a kyslík. Na většině planet, natož hvězd a meteorů, přece není. Nechtěli byste tam rovnou třeba živé bakterie?
„Ne, to ne,“ bránila se Li, „jen ten kyslík a voda jsou pro ně zásadní. A jinak ať si poradí. Nechtěli jsme je dát sešrotovat, když jsme se s nimi tolik dělali.“
Vru se zasmál a nic neřekl. Bylo jasné, že pro svou neteř to udělá.
Na neznámém místě, velmi málo př. n. l.
Malý Šohu uslyšel hřmot jako první a hned poznal, že to není bouřka. Odběhl od chýše loukou směrem k pásu křovin, a už zahlédl nad korunami stromů něco, co neuměl pojmenovat. Bylo to velké a hodně lesklé. Se svištěním a bzukotem se to pomalu snášelo na kraj lesa. Šohu s úlekem běžel domů, ale to již vyšli ven oba rodiče. Když viděli, co se děje, objali se a rukama překryli i Šoha, který k nim bez dechu přiběhl.
Vesmírná loď postupně vypínala motory a nepotřebné spotřebiče. Jako první vyšli ven Li a Go, celí netrpěliví z příchodu na tuto neznámou planetu.
„Kdyby tak…,“ začala Li, ale Go ji hned přerušil.
„Neříkej to. Neříkej, co si oba myslíme. Je to tak krajně nepravděpodobné, že se raději soustředím na geomorfologickou stavbu téhle planety. Je tu voda, tak tu asi bude i kyslík.“
„Že by tu byl opravdu kyslík?“ zadoufala Li.
„Asi ano, protože měřič nám už při příletu zjistil výskyt oxidu uhličitého.“
„Ale na ten přece naši roboti nemohli pracovat.“
„Jen klid, Li, vzpomeň si, co jsme se kdysi učili. Je tu voda a oxid uhličitý a protože tady docela pěkně svítí slunce, tak se musí stát co? No přece dojde k tomu, co profesor Fu nazval fotosyntézou. Z těchto přísad musí zákonitě vznikat kyslík. A mnoho kyslíku. Vyrábějí ho všechny ty zelené organismy v okolí.“
Li vykřikla radostí a pustila se do volného prostoru, převážně zeleného a teplého od svitu slunce. Go ji následoval. A najednou spatřili něco, v co již dávno nedoufali: na konci louky, blízko křovin, tam, kde stály jakési obdélníkové stavby, tak tam…
Ano!! Byly to postavy, které přesně odpovídaly jejich někdejší konstrukci robotů. Ačkoliv to profesor Fu netuší, právě obhájili svou ročníkovou práci!
„Ono je to přesně tak, jak jsme plánovali. Nejenže oba fungují - jeden bez druhého nemůže být. I ve chvíli největšího strachu se drží spolu!“
Objali se tak, jak to právě viděli blízko chýše. A jejich senzory okamžitě zaznamenaly jemné chvění. To vzniká, když se dva navzájem objímají. Téma pro další ročníkovou práci?
