Sukýnka a šampaňské
Ilustrační foto: Pixabay

Sukýnka a šampaňské

25. 5. 2025

Ono to začalo jako vždycky nenápadně. Chtěli být poslední večer spolu, jenže tahle akce byla naplánovaná týdny dopředu, a potom měli ještě s katedrou předvánoční posezení, to by jí neodpustili, kdyby nešla. Takže se mohli chvíli vidět jen tady na koncertě.

O přestávce se setkali ve foyer, kde si spolu prohlédli fotografie nějakého Biruse, talentovaného kluka z jejich fakulty. Prostor s výstavními panely jim poskytl i skvělou skrýš, takže se jako spiklenci spokojeně zašili vzadu u okna. Ona měla bílé šaty stažené pod ňadry stuhou svázanou vzadu na uzel, dolů se už jen vlnila krátká sukýnka, tenká, že by ji hravě nadzvedly bublinky ze šampaňského, následovaly štíhlé nohy a bílé páskované střevíčky. Pod známým sokolím obočím se leskly medové oči. Stál v úžasu, dívali se na sebe, čekala, co řekne, až se konečně probral, trochu se k ní naklonil a zašeptal:

„Měl to být koncert, ne sedm divů světa. A děkuji, konečně vím, co to znamená dechberoucí. Ovšem hudba ti těžce konkuruje, netušil jsem, že bude taky pohádkově krásná.“

„Děkuji, taky ti to sluší 007, málem jsem tě nepoznala.“

„Dělám na tom od svítání.“

„Honzíku, musíme se rychle domluvit, po koncertě se nenápadně vytratím, abychom…“

„Jůlinko, nenápadně…? Ty jsi nenápadná, jak Tádž Mahal, to nepůjde a ani jim to nemůžeš udělat, budu na tebe myslet.“

„Jsem ráda, že jsi tady, moc jsem nevěřila, klasická hudba není pro každého, nic ve zlém.“

„Tak moment, slečno, to je o mně málo známé, ale já jsem chodil do lidušky na housle, pozor, osm let! Mučil jsem Vivaldiho a housle tak intenzivně, že je dodnes musejí udržovat v umělém spánku. Byl jsem schopen v našem domě připravit o duševní rovnováhu několik vchodů v dosahu, jen otec byl zázračně imunní, ale když mu začaly vibrovat i skla v jeho brýlích, zařval dost, vyrval mi housle a já doufal, že je o mě rozmlátí.“

A protože se už zase krásně smála, tak pokračoval v popisu přehrávek, které nebyly ničím jiným nežli asistovanou eutanázií, při níž rodiče měli uši zalité voskem a otcové byli namol. Fandík Namítal prý zabil svou hrou na tubu vše do velikosti puku a jeho devítiletá sestřička Alžběta Namítalová třískala do piana tak, až z něj vyskakovala zoufalá kladívka a žádala o azyl. Viktorku Koníčkovou zase dostala tréma pravidelně už po šestém taktu, vzala to proto znovu od začátku, a když se to opakovalo při každém výpadku a skladba na minutu se protáhla na pět, vzala jí tikající paní učitelka noty a energicky zavřela klavír. Ovšem vrcholem… „Je ti něco, Julinko, můžu nějak pomoct?“ Ale ona pro smích nemohla mluvit, a tak Jan nevinně pokračoval.

„Tak vrcholem byl Jaroušek Krutil, hrál na housle tak, že nakonec bylo více lidí venku než uvnitř a všichni chápali frenetický potlesk jako díkůvzdání za konec. Náš společný učitel Chalim trpěl neustále, ale proti hře Jarouška byly středověké palečnice jen manikúra. Furt enom forte, tuž všeckych z teho braly mory, po třiceti letech byl učitel akustická mrtvola.“ Julie se smála v mírném předklonu, kolena tlačila k sobě a ruku na ústa.

„Dokud nezakážou smích, máme naději, ale nepotřebuje vaše slečna pomoc?“ ozval se za nimi známý hlas doktora Schulze.

„Dobrý večer, pane profesore, ale právě jsem slečnu kolegyni požádal o ruku a nejsem si jistý, jestli tohle znamená její ano.“ Profesor lehce vyprsknul, zatímco Julie se pomalu napřímila a svítila jak na nebi supernova.

 „Tohle ti nedaruju! Dobrý večer! Vidíte, pane profesore, a to mám pořád, je to netvor.“ A utírala si slzy, naštěstí, od té doby, co poznala Jana, přestala používat řasenku i stíny.

„Buďte ráda, že to tak je, smích je nade všechno.“

U dveří se objevila kompletní skupinu hudebníků, Julie se ocitla ihned v obklíčení. Nemohli k sobě, už si nic neřeknou, pak začali vyzvánět a roj s královnou uprostřed se kvapně vzdaloval. Vytratil se i profesor, dojatý jako každý starý člověk, který v zrcadle mládí vidí, oč ho život už napořád připravil.

 

A byl konec, venku padal sníh, není nic krásnějšího, lampy teple ozařovaly radnici plnou srpů, kladiv a rudých hvězd, symbolů násilí a marného odporu. Ale jinak byla Olomouc celá ve svatebních šatech, jen okapové roury vyplazovaly jazyky rampouchů. Caesar v kašně měl bílé všechno, co vidělo na nebe, větve stromů bílými linkami neobyčejně zkrásněly, ale jít po kluzkých dlažebních kostkách chtělo více odvahy než vstoupit na měsíc. Tak zítra končíme, Ježíšek už přichystal dárečky a stromečky na balkonech se nemohly dočkat ozdob a prskavek, vlastně se těšili všichni. I řece se za pár dnů splní sen, protože její břehy k sobě konečně budou moci po ledu na návštěvu.

Tohle místo má takové kouzlo, je mi tu od první vteřiny tak dobře a bezpečně. I kdyby mě život odvál až na kraj propasti, i kdyby mě ubolel k smrti, tady se vždycky zahojím.

 

 

Román Jen záblesk je dostupný také na janpodesva.weebly.com

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 21. týden

Všímáte si kolem sebe na loukách a pastvinách těch krásných květů? Tak si pojďme tento týden v našem kvízu vyzkoušet, které luční kvítí znáte...