Loni jsem měla na chatě v Beskydech v jednom týdnu psa, morčata i dvě kočky. Kočky musely být zavřené neustále uvnitř, jsou zvyklé žít v Praze v paneláku, vůbec nechodí ven. Takže jsme žili týden ve stresu, že zapomeneme zavřít okno či dveře a ony zdrhnou a ztratí se. Bylo vedro, ale my kvůli koček museli spát se zavřenými okny.
Pes se naopak s kočkami moc nesnáší, takže musel pobývat v předsíni. Což se mu samozřejmě nelíbilo, takže celé noci vyl a poškrábal nám vstupní dveře.
Morčata byla v pohodě, mají svou klec, akorát z nich šel strašný smrad.
Snažím se k té situaci přistupovat s humorem, ale takto se to opakuje několik let v různých obměnách. Někdy hlídáme psa, někdy kočky, někdy morčata, někdy všechno dohromady. Svého času jsme mívali i klec s ptákem, ale ten už naštěstí není. Ano, zní to cynicky, ale mě už každé nové zvíře v rodině děsí.
Chápu, že děti chtějí zvířátka. Jenže to je zodpovědnost. Kdo si pořídí psa, musí počítat s tím, že je to určité omezení, že s ním nemohou třeba k moři letět letadlem. Jenže syn se k tomu staví, jako by byla naše povinnost si ho vzít pokaždé, když se rozhodnou někam jet. V zimě lyžovat do Alp, v létě do Řecka. Navrhla jsem, ať jedou k moři autem a vezmou psa sebou. Řekli, že by to bylo náročné, že jedou na ostrov, že by byl ve stresu, kdyby musel cestovat v letadle v zavazadlovém prostoru a že by ani nemohl do hotelu, který si vybrali. Ale mně pustošit zahradu může.
Nejdříve začal protestovat manžel. Chtěl jet k přátelům na chatu, ale kvůli hlídání zvířat jsme nemohli. Chtěli jsme si zarezervovat zájezd, ale nemohli jsme, protože mladí nevěděli, kdy přesně pojedou oni a kdy tedy budou potřebovat hlídat. Nakonec jeden rok v létě jela dcera s rodinou jeden týden do zahraničí, takže byly u nás morčata, pak dcera s rodinou další dva týdny k moři, takže u nás byly kočky, pak syn s rodinou na další dva týdny už nevím kam, takže byl u nás pes a na další dva týdny, kdy se všichni vrátili, ke zvěřinci přibyla vnoučata. Last minut v září jsme už nesehnali. Stejně jsme byli tak vyřízení, že jsme jen seděli u lesa a koukali do zeleně.
Manžel letos už v březnu ohlásil, že jedeme v červenci na jedenáct dnů do Chorvatska a pak na týden k přátelům do jižních Čech. Mladí koukali jak omámení. A kam dáme zvířata, ptali se?
Do zvířecího hotelu, řekli jsme.
To nejde, Vašík nikdy v psím hotelu nebyl, vždyť by byl smutný, nezvládl by to, vysvětloval syn.
Trvali jsme na svém. Letos nehlídáme. Ani pudla Vašíka, ani kočky, ani morčata.
Mladí jsou naštvaní. Dcera se mě dokonce zeptala, jestli to fakt myslíme vážně.
Urazilo mě to. To si nemůžu jet v létě k moři, ke známým?
Štve mě, že naši pomoc brali tak automaticky. Manžel se naštval tak hodně, až mám strach, že se vztahy v rodině narušily. To bych nechtěla. Ráda dětem pomáhám, jsem vždycky šťastná, když se všichni sejdeme, když přijedou vnoučata.
Ale bohužel, toto léto se u nás rodinná idyla konat nebude. Manžel je rozladěný, děti uražené. Nejhorší je, že jsme se kvůli tomu začali hádat i s manželem. Začala jsem mu totiž vyčítat, že byl moc tvrdý, že jsme se měli zkusit domluvit a neodmítat hlídání zvěřince tak rázně. On naopak tvrdí, že jsem s odmítnutím jako první přišla já, že jsem loni celé léto nadávala a tvrdila, že to letos uděláme jinak. Tak nevím, zda jsem neudělala chybu. Ale každopádně si letos mladí se svým zvěřincem musí poradit sami, mohou si třeba zvířata hlídat navzájem. Zvláštní je, že to nikdo z nich nikdy nenavrhl. Vždycky spoléhali na nás.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
