Dnes se jedná o vyhledávanou turistickou destinaci, nicméně po většinu 20. století měla země pověst zaostalé diktatury, s alarmující mírou úmrtnosti a negramotnosti.
Mezi lety 1932-1968 zde pevnou rukou vládl António Salazar, původně respektovaný ekonom. Jím vytvořený Nový stát (Estado Novo) představoval jakési organizované národní společenství, zajišťující rovnováhu mezi jednotlivými odvětvími. Ani kapitalismus, ani socialismus, ani fašismus, Portugalsko mělo razit vlastní cestu k pokroku. Cestou nikoliv diktatury jednotlivců, společenských tříd či snad politických stran, ale diktatury národa. Národ představoval organismus, v němž každý člověk je svobodný, avšak více než vlastního blaha musí dbát na blaho celého společenství. Zapálený Salazar popsal tisíce stran politických úvah o svém výtvoru a jako člověk asketický a hluboce věřící skutečně spatřoval v Estado Novo nezkažené a ryzí zřízení, které Portugalce opět vynese na výsluní vyvolených národů. Razil jednoduché heslo Bůh, vlast a rodina (Deus, Pátria e Familia).
Praxe pochopitelně tak idylicky nevypadala. Činnost politických stran byla omezena, tajná policie pronásledovala odpůrce, Salazar v zoufalé snaze udržet zámořské impérium zabředl do koloniálních válek, jež stály přes 120 000 životů. Zejména díky strategické poloze Azorských ostrovů ovšem bylo Portugalsko žádaným vojenským partnerem USA a v roce 1949 se stalo jedním ze zakládajících členů NATO. Jen vojenská podpora Západu udržela zkostnatělý salazarismus při životě až do poloviny sedmdesátých let.
Především zdejší špatná životní úroveň a nesvoboda zapříčinily, že během trvání komunistického režimu v Československu v letech 1948-1989 se do Portugalska vydala jen hrstka exulantů. Státní bezpečnost ještě počátkem 80. let evidovala pouhé tři desítky krajanů. Někteří působili v přímořském letovisku Algarve v turistickém průmyslu, jiní na univerzitách v Lisabonu a Coimbře, velkou skupinu představovaly ženy, které se přivdaly. Krajanský spolek, který by je sdružoval, neexistoval. Až mnohem později, konkrétně roku 2003, se z iniciativy obou velvyslanectví zrodil Klub Čechů a Slováků v Portugalsku. Funguje dodnes jako nezisková organizace, pořádá nejrůznější společenská a kulturní setkání, a doplňuje tak činnost českých škol v Lisabonu, Portu a Faru.
Za patrně nejvýznamnějšího Čecho-portugalce můžeme považovat Jiřího Synka, který přišel na svět 26. listopadu 1921 v Praze. Že vám to nic neříká? Zřejmě ho totiž znáte pod pseudonymem František Listopad, který od mládí používal. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy po válce studoval estetiku a literární vědu a zároveň pracoval jako novinář pro Mladou frontu, která jej v říjnu 1947 vyslala coby korespondenta do Paříže. Agilní mladík rychle prokázal své schopnosti a byl jmenován do pozice šéfredaktora nového, levicově orientovaného kulturně-politického týdeníku Parallèle 50 (Padesátá rovnoběžka). Vycházel francouzsky, ovšem financovalo jej československé ministerstvo informací s cílem získat sympatie veřejného mínění v zemi galského kohouta pro změny v poválečné Československé republice. Název se odkazoval na rovnoběžku, procházející zároveň Prahou i Paříží. Po únoru 1948 se Listopad rozhodl, že ve Francii zůstane. Začal pracovat v rozhlase a stál u zrodu televizního vysílání, kde deset let působil jako režisér a dramaturg. V metropoli nad Seinou potkal i partnerku, Portugalku Julietu, kterou si vzal. Narodily se jim dvě dcery. Manželka pocházela z Porta a toužila po návratu. Listopad kvůli práci ještě nějakou dobu zůstal v Paříži, nicméně roku 1959 se přece jen přestěhoval za rodinou. Portugalsko a konkrétně město proslulé dezertním vínem s vyšším obsahem cukru, křivolakými uličkami a obloukovým mostem přes řeku Douro se mu stalo novým domovem. Využil svých předchozích zkušeností a pomáhal zakládat televizní stanici RTP (Rádio e Televisão de Portugal), věnoval se režii a divadlu, aby neztratil kontakt s českým jazykem, psal také poezii pro naše exilová nakladatelství. Portugalštinu se musel naučit od základů, přesto si ji zanedlouho osvojil a pravidelně přispíval svými texty i do místních literárních novin a časopisů. Salazarův represivní režim se pochopitelně vyznačoval i přísnou cenzurou. V televizi tvořil Jorge Listopad, jak byl znám portugalskému publiku čtenářům, převážně umělecké pořady a vyhýbal se politice, proto nenarážel na větší problémy, zatímco na divadelních prknech to byl pravý opak. Text vlastní divadelní hry s příznačným názvem Noc vrahů musel dvakrát přepisovat, než ji úřady stejně zakázaly.
Z Porta se vydal roku 1964 do Lisabonu, kde později přijal místo profesora slovanských kultur a antropologie artefaktu na Technické univerzitě. Na akademické půdě rovněž vedl katedru sociálních a politických věd, založil novou divadelní scénu, později se stal ředitelem divadelní a filmové školy a v 80. letech dokonce vedl soubor v národním divadle. Výčet Listopadovy lyrické, prozaické, divadelní, filmové a publicistické tvorby by vydal na mnoho stran. Ač cizinec, z „exotické“ východní Evropy, zapsal se nesmazatelně do dějin portugalské kultury. Záhy po sametové revoluci doprovázel portugalského prezidenta do Československa a poté se do rodné země pravidelně vracel, vyučoval na brněnské JAMU a udržoval kontakt s domácí kulturní obcí. V obou zemích obdržel vysoká vyznamenání. Zemřel 2. října 2017 v pětadevadesáti letech.
Proslulý most v Portu. FOTO: Martin Nekola
Vraťme se zpět do poloviny 50. let, když byl František Listopad ještě téměř neznámým literátem a vůbec poprvé zavítal do Portugalska. Autor před nedávnem nalezl v kanadském archivu text, v němž Listopad shrnul své počáteční dojmy ze země, kam se jednoho dne přestěhoval a kde se tak proslavil, a nechal jej uveřejnit v časopise Zpravodaj, vydávaném v Torontu. Posuďte sami, jak mladý exulant vládl perem:
„Jsme exulanti. Česky řečeno, dali jsme se na cestování, a to nám už vniklo pořádně do krve. V erbu emigrantů by měl být kufr, kufřík, bedna, koš, americká brašna. Prostě zavazadlo. Jsou zavazadla smutná a také veselá. Ta smutná, ve kterých je naházeno všechno v rychlosti. Košile, náhradní oblek, bible, Seifert, mýdlo, fotografie, maturitní vysvědčení a Míša. Vy neznáte Míšu? Míša může být třeba medvěd z postele, na které jsme spali doma. Se smutnými zavazadly se necestuje, s těmi se utíká. A jen co jejich majitel v cizině trochu pookřeje, ze zavazadla se stává cestování kufr. (…) Vydal jsem se do Portugalska. Je to malá země, asi o třetinu menší co do plochy a počtu obyvatel než Československo. Ačkoliv to bylo kdysi nejmocnější panství na světě, vzali si od té doby své rozměry tak k srdci, že je vše v Portugalsku malé. Malé jsou olivové stromy, krátké jsou cigarety, malá jsou nádraží, vykachlíkovaná modrobílými malými kachlíky, malé jsou noviny, malé jsou lžičky na kávových šálcích jako pro panenku, malé jsou motocykly, malé jsou i postele, které vůbec nejsou uzpůsobeny lidem o celkem průměrné středoevropské míře. Neportugalce poznáte zrána, že kulhá. Má ukopnutý palec či vyvrknutý malíček. Často obojí. Portugalsko není na nás připraveno. Ale mne zajímají barvy. Portugal, to zní již jako jméno nějakého vzácného odstínu. Hádal jsem, že to bude podivná modrá. Omyl. Portugalsko je zelená. A jak. Jsou to tisíce různých zelení, které jsou základní barvou, na níž vyrůstají ostatní barvy. Bílé vesnice, bílá města, ženy v černé, žluté arény, připravené pro býčí zápasy. Okrové, desetikilometrové pláže, na které doráží ustaviční moře. Moře je modré, ale není Portugalsko. Pro Portugalce, skvělé mořeplavce a rybáře, metr v moři znamená být již v cizině, dobývat jeho tajemství.
Porto není jen víno, je to také druhé největší město. Zde začala vlastně moje cesta. Když jsem vyšel z nádraží, viděl jsem ženu s košíkem ryb na hlavě, která zpívala jak meluzína, že její ryby jsou nejčerstvější. Vedle cupital manžel, v klopě květinu. Oak tudy jela sedmnáctka. Ano, pražská sedmnáctka. Skočil jsem do ní s nostalgií, neboť sedmnáctka byla tramvaj, která mě vozila do školy. Škoda, že jsem neměl s sebou starou studentskou legitimaci, která je mým Míšou. Ve vlečňáku jsem rozluštil nápis, že tramvaj byla vyrobena v Praze. Průvodčí známým pohybem štípl lístek.
V životě jsem neviděl tolik dětí. Když mluvíte na ulici francouzsky, kluci vás obklopí a napodobují vaši řeč, pevně přesvědčeni, že francouzštině také vládnou. Totiž dělají s angličtinou. Podél přístavu jsou chudé čtvrti. Jsou však nejbarevnější. Domy nalepeny na sebe, ženské na trhu jsou přívětivé, ale diví se mezi sebou, že jsou na světě lidé, kteří nejsou Portugalci a nikdy Portugalci nebyli. Nevím, zdali to mám napsat, ale přístav voní drštkovou polévkou. Každé město má lunapark, Porto nevyjímaje. Jsou tam atrakce a hrají se tam hry, jaké jsem v životě neviděl. Portugalci jsou rození hráči. Hrají, dokud se lunapark nezavře. Mám ale podezření, že hrají i potom. K půlnoci padá mlha. Rychle houstne a pracuje pilně na tom, aby se podobala londýnské. Nevidíte na pět kroků. Celé severní Portugalsko se v té chvíli stává neviditelné. Porto existuje, ale jen na vlásku vaší víry. Jaký by byl ostatně Londýn, kdyby se nepil čaj. O dvanácté jsou i zde čajovny plné. Teprve pak máte právo na spánek. Šumí zahrady a šumí moře a sedmnáctka nejede. Máte chuť ztratit zpáteční lístek do Evropy.
Lidé na ulici stále něco přenášejí. Máte dojem, že to činí z velké části zbytečně, že je to nějaký folklorní rys. Teprve později pochopíte, že se vše roznáší a rozprodává z ulice do ulice. Housky, chleba, rejnoci, mléko, sardinky a malí oslíci rozvážejí bandasky s olejem. Ženy nesou na hlavě celou pyramidu věcí s obdivuhodnou jistotou. Jen v neděli se nic nenosí. Přehodí přes hlavu černou mantilu a jdou do kostela. Muži pijí pivo, ke kterému vám přinesou hrst burských oříšků a mandlí. Jiní pijí víno nebo mléko se skořicí.
Odpoledne býčí zápasy. Je to méně krutá podívaná, než jsem myslel. Je to prostě boj jednoho proti jednomu. Muže proti zvířeti. Ve chvíli tucha, v minutě pravdy, jsou odkázáni jen na sebe. Silní a slabí oba dva. Chtěl bych jednou umět tak psát, abych mohl vylíčit celou tu rafinovanou estetiku, celé drama býčích zápasů. V Portugalsku platí zákaz zabít býka. V posledním zlomku vteřiny toreador odhodí meč do vlahého písku zdupané arény. Sedláci a zemani z okolí, kteří si to pokládají za čest, holýma rukama skočí na býka a zkrotí jej, a nebo také ne…“
