Při cestování příměstskými autobusy z okraje Prahy je třeba dodržovat pár jednoduchých pravidel. Nic složitého, nastupuje se pouze předními dveřmi u řidiče, kterému ukážete jízdenku nebo si ji u něj prostě koupíte.
Může to však mít jeden drobný zádrhel. Pokud vaše jízdenka, ať už papírová nebo elektronická nedosáhne tam, kam chcete jet, musíte rozdíl na místě doplatit. On to vlastně ani žádný zádrhel není, tedy pokud disponujete příslušnou finanční částkou na kartě nebo v drobných a hlavně když umíte aspoň trochu česky.
Byl večer, pomalu se začalo smrákat, já se vracel do naší vesnice z příjemného popracovního posezení s přáteli a těšil jsem se domů. Pohodlně jsem se usadil za řidičem a bezmyšlenkovitě se kochal pohledem na vířivou hru drobných kapiček, které přivála počínající přeháňka.
„Musíte to přidržet tady u toho okýnka,“ přivítal řidič věcným tónem migrantku asijského původu, která dorazila na poslední chvíli a nejistě zamávala plastovou tramvajenkou, zvanou lítačka.
„Která okýnka?“ Slušivě oblečená šikmooká dáma středního věku byla zmatena. Zřejmě pochopila, že je ve voze šero, řidič na její jízdní doklad pořádně nevidí a chce po ní, aby mu jej přidržela někde u světla. Natáhla tedy ruku a zašermovala svou lítačkou v prostoru mezi volantem a předním sklem.
„Ale ne, ukažte.“ Řidič byl zjevně na podobné scénky zvyklý. Zlehka uchopil šikmoočku za zápěstí a kartičku v její ruce nasměroval k malému okénku s natištěným symbolem vějířku na čtecím přístroji. Ten pípl a na řidičově obrazovce se ukázal nějaký text.
„Kam jedete?“ vypálil řidič pro šikmoočku zcela nečekanou a asi i úplně nesrozumitelnou otázku. Ta jenom tázavě zakroutila hlavou.
Řidič pochopil a jasně artikulovaným pomalým hlasem upřesnil svůj dotaz: „Na které stanici budete vystupovat?“
Šikmoočka chvilku dumala. Pak se asi chytila slova vystupovat, rozjasnila čelo a odpověděla: „Jiná logická prak.“
„Myslíte Jirny, logistický park?“ Snažil se ji muž za volantem trpělivě opravit.
„Ááá, ano, Jiný logicický park.“
„Tak to si musíte doplatit dvacet korun.“
Jak šlo o peníze, dostala se šikmoočka na svou parketu a hned měla jasno: „Ale to plátno, já koupala kupóna!“ Opět zašermovala lítačkou v ruce.
Nemohl jsem jinak. Bleskurychle jsem si dal ruku před pusu a tiše vyprsknul. Má obrazotvornost zapracovala a já si prostě představil, jak se tahle slušivě oblečená asijská dáma koupe v šatech v dešti v nedalekém hloubětínském rybníčku s lítačkou v ruce, zabalenou do běloskvoucího plátěného obalu.
Ne tak řidič, ten zůstal nohama na zemi a zřejmě pochopil, že nemá cenu té paní vysvětlovat taje tarifních pásem. A tak jen lakonicky dodal: „Jirny jsou už za Prahou.“
Šikmoočka chtěla zřejmě něco namítnout, ale když se do hry vložil víceúčelový chytrý přístroj rezolutním pípnutím, že je čas vyrazit, tak jen vytáhla tisícovku a podala ji řidiči.
Ten, jsa honěn technikou k odjezdu, zapomněl, s kým má tu čest a jednoduše se zeptal: „Nemáte menší?“
Asijská migrantka pokrčila rameny.
Šofér tedy otevřel přihrádku s penězi, zarachotil mincemi a tentokrát si zkusil vypomoci s angličtinou: „Mince - coins.“
Šikmoočka se zase na chvilku chytila a ukázala mu svou téměř prázdnou peněženku s obrázkem dítěte, stojícího vedle ohnivého draka. Uvnitř se zcela neohnivě krčily dvě maličké cizokrajné mince velikosti dávno zaniklých pětihaléřů a jeden lísteček, popsaný obrázkovým písmem a pokreslený jakousi neumělou mapkou.
„Běžte!“ Řidičovi došla trpělivost. Vrazil šikmoočce tu tisícovku zpátky do ruky a trhnul hlavou, jakože audience je u konce a on musí už konečně vyrazit.
Venku zaburácel hrom a strhla prudká přeprška.
Migrantka se vylekala. Navzdory své nasnědlé pleti lehce zezelenala a vykoktala: „Co žíkáte? Běžetet ven? Ale já mušlím do páráce, mám nočník!“ Zjevně opět nerozuměla, co se po ni chce a myslela si, že je vyhozena do deště i se svým obrázkem draka a dítěte, s platnou lítačkou a s tisícovkou.
„JDĚTE … SI… SEDNOUT, ... PROSÍM ... VÁS.“ To byla řidičova poslední slova těsně před tím, než uvedl v pohyb svůj dopravní prostředek. Pronesl je tónem, jakým obvykle hovoříme k malému dítěti, které se teprve učí mluvit, a vyslovil je tak nahlas, jako se mluví před nahluchlým člověkem, který si doma zapomněl naslouchátko. Zabralo to, asijská dáma, zřejmě dost čerstvá imigrantka pochopila, hluboce se řidiči uklonila, odebrala se do útrob autobusu a opatrně se usadila až někde úplně vzadu.
Stanice Jirny, logistický park je jako ostatně dnes už všechny na znamení. Nemusím snad ani dodávat, že na ni řidič v doznívajícím dešti zastavil i bez znamení a naši šikmookou dámu ochotně upozornil, že je v cíli své cesty. Jsem hluboce přesvědčen, že tak učinil čistě z popudu své dobré duše a nikoli ze strachu, co by si s Asiatkou počal, kdyby ji nedej bože našel sedět ve svém autobusu až někde v Poděbradech na konečné.
