Třída je vyzdobená. Už na mě čekají. Bojím se, nebojím? Mám respekt, protože jsem tomu moc nedal. Na trojky, ale umím. Čekám jen, že to bude lepší. Stojím před komisí a tahám otázky. Z češtiny i ruštiny mám romantismus. Má duše ho tehdy byla plná. Chvíli lapám po dechu. Nakloní se ke mně mladá profesorka Adamczyková, která pro nás tehdy byla sexy bohyně: „Víš, romantismus jsou i Ty Tvé dlouhé vlasy.“ Měl jsem je tehdy do půli zad. U nás v Přerově mi je kluci záviděli. K maturitě se museli ostříhat. Vedoucí tajemník Severomoravského kraje neostalinista Miroslav Mamula to nestrpěl. Máchu i Puškina se mi z vědomí podařilo vydolovat. Svatý týden jsme strávili po pardubických hospodách a dopoledne jsme vyspávali.
Naše škola se tehdy jmenovala Střední průmyslová škola potravinářské technologie v Pardubicích. Učili nás tam mlynářskému, pekařskému a cukrářskému řemeslu. Měli jsme i školní prodejnu, kde stála fronta na výrobky až ven. Někdy se peklo podle receptů ještě z Rakouska-Uherska. Učitel odborného výcviku Krkoška byl mistr světa v cukrářském oboru. Maturitu jsem zvládl, ale ozval se mi žaludek. V dílnách jsem uzmul dobře vypečené rohlíky a utíkal jsem na poštu podat telegram rodičům, že to mám za sebou. Zpátky jsem se stavil pro vlašský salát. Ti starší ví, že nejlepší byl v mléčném baru. Za 20 dkg 3,20 Kč. Sedím naproti školy v parku na lavičce a pozdně snídám. Jsem na začátku abecedy, tak čekám na další. Pak vyrážíme do „Žáby“ a sedíme tam, až nás večer vyhodí.
Naposled jsme měli sraz před 10 lety. Holky to již nechtějí organizovat. Je to nevděčná práce. Zajistíte nocleh a týden předem se někteří omluví. Také kontakty již nebyly za tu dobu platné. Jsme z celé ČR. Jediná průmyslovka tohoto oboru. Jako inspektor jsem jejich aktuální bydliště a spojení vyčenichal. Domluvil jsem také prohlídku naší školy. Co se změnilo a co jsme poznali. Provázela nás profesorka Kovaříková, která maturovala 3 roky po nás a ve škole ještě v důchodu učí. Hlavně nás zaujal školní mlýn, který je dnes technická památka (viz ilustrační foto). Chtěli ho vybourat, ale památkáři to nedovolili. Také prohlídkou mikrobiologických, analytických a fyzikálních laboratoří jsme si připomněli, jak jsme zde kdysi míchali roztoky.
Vzpomínali jsme na školní léta v útulném menším hotelu obklopeném lesoparkem. Je toho moc, co jsme si připomněli. To víte, byli to nejkrásnější bezstarostná léta v našich životech. Byli jsme mladincí, nezkušení, tam jsme začali ochutnávat život. Vznikaly první lásky, první setkání s alkoholem a další. K maturitě se nás dostalo 29 studentů. Z toho se nás setkalo 15. Bohužel 9 již je po smrti. Někteří se omluvili a některé jsem nenašel. Co mě, ale překvapilo? My sedmdesátníci máme ještě naživu 7 našich kantorů!!! Samozřejmě, že to jsou dnes devadesátiletí a více let staří muži a ženy.
Moc jsme si to užili. Na sociálních sítích jsem četl, že na srazech se spolužáci vychloubají. Čeho dosáhli, jak jsou bohatí, kde všude byli a jak se jim daří. Některé prý to tak otráví, že na srazy přestávají jezdit. U nás to nebylo. Ani o dětech a vnoučatech nebyla řeč. Spíše jsme rozebírali společné zážitky, kterým jsme se po letech upřímně zasmáli. Navrhl jsem setkání po 2 letech, protože nás ubývá. Je mezi námi jeden velmi bohatý člověk, který má podniky až v Číně. Pozval nás příště na svůj statek. Takže nás to nebude tolik stát.
