Loni jsem tu uveřejnil popis cesty Toskánskem. Letos jsme navazovali další cestou z Toskánska až do Říma. Autobus nám vezl zavazadla od hotelu k hotelu, takže stačilo v průběhu sedmi dnů jízdy našlapat necelých 400 kilometrů a přes všechny kopce a hustě oplechované silnice se probojovat do cíle.
Džimičáno, anebo Žimijáno?
Abych jednou začal něčím negativním. První dojem z Itálie je kupodivu sluchový, ještě z autobusu. Někteří spolucestující nejenže místo euro začali říkat koruna, ale jejich výslovnost italštiny byla víc než svérázná.
Sice už neříkali čapučíno jako loni, ale když jsme se blížili k nástupnímu městu San Gimignano, zaslechl jsem ho vyslovovat – místo správného „džimiňáno“ – třeba džimičáno nebo dokonce žimijáno. Přece je to tak jednoduché: ce a ci se v italštině čte vždy če a či – například „typické produkty“ se napíše prodotti typici a čte se to „prodoty…“ a zbytek si už vyzkoušejte sami, ať nemám od pana Rašky zaracha. Jo a důraz bývá na předposlední slabice, ta se jako o trošičku prodlouží. Tak si to zkuste znova.
Pro Toskánsko jsou typické stovky zelených pahorků. Mezi nimi a hlavně přes ně vedou gravelové cesty, tedy hlinitoštěrkové a prašné /F1 – takhle označuji připojené fotky! všechny jsou letošní/. V jediném dnu jsem tam dvakrát píchl! Chlapi říkali: „Vy na téhle cestě furt jen pícháte.“ – Tak to byla sprostá lež, píchal jsem jen jeden den a manželka mi u toho jen držela kolo!
Zpět k Toskánsku. Když je kopec opravdu velký, tak na něm stojí středověké město. Chápu důvody, ale kdo to má pořád šlapat? Města jsou mnoho set let stará a historicky velmi zachovalá. Žádné „středověké“ české město se jim nevyrovná, každé naše má aspoň několik paneláků a ošklivých moderních obchodních nebo průmyslových staveb. Tady ne.
Bohatá města tu měli už Etruskové (800-300 př. n. l.), ale jejich dnešní vzhled pochází z 12.-14. století. Na kopcích se stavěly hlavně z obranných důvodů. Jako příklad si vybereme prapodivnou historii městečka San Gimignano kam jsme přijeli ke startu celé cesty. Říká se mu právem Toskánský Manhattan /titulní fotka/. Město od 12. století bohatlo díky své poloze na poutní cestě svatého Františka, vedoucí z anglického Canterbury do Říma (Via Francigena - právě po ní jsme jeli). Tato legendární cesta přinášela obchod a přiváděla poutníky.
Vrcholný rozkvět města nastal ve 13.–14. století. Co se ale stalo? Zatímco ve všech ostatních městech se měšťané, vlastně místní šlechtici spojili, aby společně vybudovali obranné věže nebo třeba i hrad, tak tady to bylo jiné. Tady se místní rodiny nemohly dohodnout – a tak si každá postavila svou vlastní obrannou věž. Pro obranu, pro přežití i pro uskladnění zásob. /F2/ Těch věží tu postupně vyrostlo 72, dnes jich zůstalo asi 14. Věže byly také symbolem bohatství a moci, podobně jako dnes některé mrakodrapy nebo auta. Až když v roce 1348 město zasáhla morová epidemie, došlo k vylidnění a ekonomickému pádu, přešlo město pod nadvládu Florencie, která nařídila některé věže zbourat a jiné aspoň snížit. Protože však město ekonomicky stagnovalo, tak se už později nezměnilo a zachovalo si středověký ráz. Proto mohlo být již v roce 1990 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Podobný osud se v podstatě týkal i ostatních toskánských měst. Právě kvůli svému středověkému úpadku nedošlo k velkým přestavbám (například renesančním či barokním), takže si zachovala původní středověkou strukturu i architekturu. A nezkoušeli tam budovat socialismus – jinak by tu místo věží byly právě ty paneláky. Při odjezdu se mi ale přece jen podařilo vyfotit středověké věže i s jeřábem /F3/. Že by taky ze 14. století?
Brutální výjezdy…
Hned druhý den jsem pod městečkem Monteriggioni /F4/ špatně četl mapu a vydali jsme se naprosto brutálním stoupáním k jedné ze dvou hlavních bran. To stoupání, jak jsem si později vyhledal, činilo víc než 20%. To neumím k ničemu přirovnat, snad ke schodišti v paneláku. (Jestli znáte to extrémní stoupání po cikcak cestě z Obřího sedla na Sněžku, tak to má asi 15%, a na Lysou horu trapných 11%). Navíc tu nebyl asfalt, nýbrž nezpevněný povrch s občasným rigolem po deštích, s ostrůvky písku a udivenými pěšími turisty.
Samotné Monteriggioni je malé město, jak vidíte na snímku. /F5/ Je velké jako dvě fotbalová hřiště, ale s dobře opevněnými hradbami a věžemi. Skončilo to zmrzlinou.
Nakonec jsme dojeli do slavné Sieny. Mají tam obrovské, trochu svažité náměstí, na němž stojí 102 metrů vysoká věž, která pochází ze 14. století (!). /F6, F7/ Je samozřejmé, že si musíte sednout do jedné z mnoha venkovních restaurací, které lemují horní část náměstí, a dát si tam italskou kávu. Je legrační pozorovat drzé holuby, kteří se okamžitě slétají ke každému opuštěnému stolku a snaží se sezobnout sebemenší drobeček. Číšník je honí zvláštním pometlem, ale samozřejmě holubům se nikdy nic nestane, protože nečekají ani tu půlvteřinu. Číšník se tomu směje a zastrkává pometlo za pás kalhot. Původně jsem sem chtěl dát fotku právě těch holubů, ale pak jsem uviděl zjevení v dětském kočárku a tak vám ho předávám /F8/. Protože útočící holuby jste viděli mockrát, ale tohle – psa v kočárku – možná ještě ne. My teda ne.
Na rozdíl od okolních toskánských měst je Siena postavena převážně z cihel, neb tam pro to byl vhodný hlinitý materiál. Hned jsem si vzpomněl, že jako malý kluk jsem měl krásné vodové barvy, mezi nimiž byla i siena pálená. To mi znělo tak krásně a ostrá červenohnědá barva byla taky lákavá. Kde jste, moje vodovky? Klidně bych si zas maloval. Aha, koupím je vnukovi a on se bude dívat, jak maluju (jo, to určitě se bude jen dívat!).
Pozoruhodné je to, co běžný turista neuvidí, ale my se o tom dozvěděli. Ve skutečnosti je město rozděleno na minimálně 17 čtvrtí, které však mají obrovskou samostatnost, vlastní vlajku, kašnu i kostel. Tam patří každý obyvatel od narození až do smrti. Je to tradice od 13. století, kdy to mělo vojenský význam. Během staletí se každá čtvrť specializovala na jinou činnost, takže jedna patřila obchodníkům, druhá tesařům, třetí bankéřům, čtvrtá pekařům atd. Teď už to takhle striktní samozřejmě není, ale pořád se ještě udržuje ta hlavní tradice, a to je koňský dostih přímo na hlavním náměstí. To je právě pozůstatek bojů mezi historickými čtvrtěmi. Mají ho v létě, takže jsme to museli oželet.
A stalo se, co se občas majitelům elektrokol stává – došla mi baterie. Došla mi … 500 metrů před hotelem v dalším děsivém stoupání, na němž lidé na mechanických kolech běžně sestupují a tlačí. Aby nezasvěcení čtenáři věděli, moje elektrokolo váží zhruba 23 kg. Takže na mechanickém kole mne po rovině předjedete. Jezdím navíc s legálním omezovačem rychlosti, takže se mi motor při rychlosti 26 km za hodinu tak jako tak vypíná. Ale jakmile přijde stoupání, nemá „mechanik“ šanci a zůstává daleko za mnou. Pokud mi nedojde ta baterie…
…a skvělé víno.
Po cestě jsme nemohli minout vinařství Caparzo. Jsme v Toskánsku, v kraji Chianti, tak musíme zastavit. A stálo to za to. Tam to nedělali jako na jižní Moravě, kdy vám majitel dává ochutnávat různé vzorky. Tady se jede rovnou na celou láhev, na kterou si ukážete. Když ji vypijete, tak další nebo jinou další. Byli jsme na to čtyři, tak lahve rychle vysychaly, dokud jsme neuznali, že by se mělo jet dál. A na rozdíl od Česka, v Itálii je určitá hranice povolená – celých půl promile. Ještě že jsme s sebou neměli chlastoměr (odborně alkoholmetr). Musím dodat, že všechna vína byla naprosto vynikající, plná, se skvělým buketem čili vůní. Já zůstal u bílého, polosuchého, s nižší kyselinkou, měkkého, plného, lehce hřejícího, myslím, že someliéři tomu říkají „vyvážené“. A omlouvám se znalcům, jsem skutečně jen řadový konzument.
A abych nezapomněl, všude jsme si sedali do kavárniček a dávali si různé kávy. Když u nás řeknu lungo, tak dostanu aspoň deci a já rád, když je kávy hodně. V Itálii dostanete jako lungo dva náprstky, jinak jen jeden. Možná že v turistických oblastech u moře to je jinak. Cappuccino měli „normální“, jako v českém šálku. Já respektuju cizí jazyk i kulturu, tak jsem si nemohl nevšimnout, že české kavárny vynechávají v názvu jedno „c“ nebo dokonce i jedno „p“. To je jako kdyby Italové psali „Hračany“. Taky by nám tam to D chybělo. Ta káva je pojmenovaná po mnišském řádu kapucínů, kteří chodili či chodí ve světlehnědém rouchu.
Pak přišlo opět tvrdé stoupání, naštěstí po silnici, na Montalcino – už víme, že se čte „montalčíno“. Nahoře velká pevnost (hrad) /F9/ a celé město s obrovitým dómem (katedrálou). Opět zhruba 14. století.
Dále nás pronásledovaly letní bouřky (viz můj umělecký snímek – F10), až jsme připutovali k velkému jezeru Bolsena, které vzniklo, když se propadla sopka. Ta byla činná ještě nedávno, totiž v roce 104 př. n.l., což znamená opravdu nedávno. Výbuch už nehrozí, sopka se zhroutila až do hloubky 151 metrů a výsledek zalila voda.
Zaujalo mě i město Bolsena /F11/, protože tady se o velký zázrak zasloužil i jeden Čech, a to už ve 13. století. Kanovník Vyšehradské kapituly Petr sem přijel, sloužil tu mši a při ní došlo k zázraku, když se chléb při svatém přijímání údajně přeměnil na Kristovo tělo. Dnes bychom řekli, že to byla naprostá bomba, proto z ní také papež učinil svátek pro celou církev. Tento svátek pamatujeme hlavně my starší, protože se u nás jmenuje Boží tělo. Ano, Čech byl kdysi u zrodu jednoho z nejvýznamnějších církevních svátků. Ostatně slaví se dodnes, přičemž ti staří mezi námi si vzpomenou, že i ve městech a že se tam především holčičky krásně oblíkaly a z košíčků rozsévaly květy. (Bolševik za oknem jen bezmocně přihlížel, jak jde vpředu kněz a nenese sovětskou vlajku.)
Jak to bylo s íránskými uprchlicemi, kdo drancoval, pálil a miloval a nakonec jak Honza přežongloval Řím, to se už dočtete v pokračování.
