Se mnou, čerstvě narozenou, se nemohla setkat. Dostala černý kašel, tak ji přesunuli k babičce. Náš táta její lístek celá léta opatroval, aby neupadl v zapomenutí. Zněl: Tatínku, jsem moc ráda, že mám sestru. Opravdu se jmenuje Šárka? To je ale blbý jméno…
Na moje křtiny už ségra Ivana mohla (z archívu Šárky Bayerové)
Upřímně řečeno, se svým jménem jsem se smiřovala roky. Nemám totiž ráda nadbytečné zdrobnělinky a Šárka mi přijde zdrobnělá už v základu. Jako dítě jsem nechápala, proč nejsem Kamila. Táta dal jednoznačnou odpověď: Protože se mi to nelíbilo. Ani mámě. Šárka je hezčí a je jich málo. Mám rád Staré pověsti české! Bylo to tak. Když na ulici někdo zavolal „Šárko!“ týkalo se to vždycky mně. Až tak nějak na přelomu tisíciletí došlo ke značné popularizaci jména krásné české amazonky. A jmenovkyní mám čím dál víc. Onehdy v tramvaji najednou slyším: Šárko!!!!! Opravdu s tolika vykřičníky a ještě k tomu s temným varovným podbarvením. Leknutím jsem poskočila a otočila se. Za mnou seděla maminka s batoletem na klíně. Holčička soustředěně slintala na okno a ručičkou vytvářela obrazce.
Snad už i cizinci prošli osvětou. Kdysi dávno mi volali z jednoho jihoamerického velvyslanectví. Potřebovali mé kompletní jméno na pozvánku na recepci. Tedy hlavně křestní. Když jsem nahlásila Šárku, ona cizojazyčná dáma byla údivem perplex. Vy se vážně jmenujete Šárka? Jako ta pražská čtvrť? A já hned udělala vlastivědnou přednášku, že se nejmenuju po oné čtvrti, ale ta čtvrť po bájné Šárce z českých pověstí a kronik. No, a vidíte - neměla jsem pravdu. Já tu ubohou ženu mystifikovala. Dnes už vím, že skalnatá Šárka (dnes dokonce i Divoká) tu byla daleko dřív než ta krásná Ctiradova.
A tak slyšte pravdu o jednom jméně, které jsem už dávno vzala na milost. Možná i proto, že ti nejbližší mi říkají Šára. Prastarý etymologický základ jména je totiž ve skále! Místní pojmenování údolí Šárka je předslovanské. Odborně se uvádí, že jde dokonce o příbuznost se španělským označením pro „návrší, horský hřbet“ - sierra. Důkazem je údajně i korsický překlad sarra a především albánský výraz sharane. To mě hodně potěšilo. Mám totiž nejen částečnou španelskojazyčnou duši, ale vidím tu i podobnost se Šárou...
Takže, když Dalimil hledal jméno pro svou hrdinku, prostě si je vypůjčil z dávného pojmenování místa, kde se měla celá bájná událost zrady a lásky udát.
O Šárce sice už frivolně vyprávěl Kosmas, ale u něj byla ještě bezejmenná. Jedna z lepých odbojných děv. Lépe řečeno, v jeho líčení vlastně skoro žádná jména nejsou. Kosmas totiž celou událost dívčí války pojal jako podařenou pohansko-slovanskou taškařici, která se trochu zvrtla. Vlastně to celé připomíná antické pověsti o amazonkách a celkové finále se nápadně podobá únosu Sabinek.
Fotokopie ilustrace J. Trnky (Staré pověsti české, A. Jirásek, SNDK 1961)
Kosmovo místy až ironické vyprávění zdramatizoval Dalimil o dvě století později. Zmínil poprvé Libuši a upřesnil, že všechno začalo, když naposled vydechla. Taky dodal mužatku Vlastu, která toužila zachovat matriarchát za každou cenu. Bijme chlapy, ty bradaté, hloupé capy bylo její nosné bojové heslo. A dosazena byla i lstivá Šárka, která na příkaz Vlasty obalamutila Ctirada, díky čemuž ženy na krátkou dobu muže převálcovaly…
Pak se k příběhu za dalších 200 let dostal Václav Hájek z Libočan. A ten měl hodně bujnou fantazii. Takže sepsal krvavé drámo se zápletkou jako kráva. A ještě ke všemu plné podpásovek. Všichni známe. Krasavici Šárku odbojné dívčiny (po vzájemné domluvě) nastražily na Ctirada a jeho družinu. Svázanou, plačící, polonahou, s loveckým rohem a butylkou medoviny u pasu. Ctirad zíral a poslouchal její srdceryvnou story jak byla ženami zavržena, protože s jejich programem zásadně nesouhlasila. Moc dlouho ho umlouvat nemusela. Ke konečnému rozhodnutí se roztoužený Ctirad ještě jednou mohutně posílil medovým kvasem. Načež tu potvoru rozvával. Nastala oboustranná smršť. Jak to tak vypadá, užili si bohatě naplněnou sexuální chvilku. Přesto Šárka ve své hanebné podvodné hře pokračovala a přemluvila milence k hudební produkci:
...Prosila také panna Šárka pana Ctirada, aby maličko zatroubil na její trubici, a on tak učinil a dal návěstí svým nepřátelům. Dřív než muži ke koňům a mečům přišli, dívky pana Ctirada jaly a svázaly a služebníky jeho, kterého každého jaly, tomu obě ruce uťaly a pak zmordovaly. Toho dne pana Ctirada na Děvín přivedly a nazejtří na břehu řeky Vltavy jej hnáty přerazivše do kola vpletly a vyzdvihše jej již mrtvého, knížeti navzdory postavily. Kníže ovšem chtěl jej rád dáti pohřebiti, ale nesměl toho pro dívky učinit. A ten les, kdež Ctirad skrze nešlechetný úklad té zrádné dívky Šárky jat, až do dnešního dne Šárka slove....
(Václav Hájek z Libočan, Kronika Česká, 1541)
Jak vidno výše, blud o jméně pražské čtvrti zasel právě Václav Hájek z Libočan. A Alois Jirásek, jehož Staré pověsti české od dětství miloval můj táta, dodal trochu romantiky. A tragiky. To, když Šárka po smrti Ctirada zjistila, že bez něj nemůže žít a sebevražedně hupsla ze stejnojmenné skály etymologicky předslovanského původu.
Fotokopie ilustrace J. Trnky (Staré pověsti české, A. Jirásek, SNDK 1961)
A teď mi řekněte, co bych v těchto dnech psala, kdybych byla Kamila. Nebo dokonce Kamil! Především bych neměla svátek v den konce školy, z čehož jsem byla jako malá "vodvařená". Nebyla bych v kronikách, pověstech, opeře ani v symfonii či výtvarném umění. Takže, milé jmenovkyně, v rámci oslav našeho prastarého předslovanského jména přeju nám všem jen samé štěstí!
A tobě, tati, děkuju...
(Z archívu Šárky Bayerové)