Začneme ovšem hluboko v minulosti. Češi v rostoucím městě o sobě dali vědět již v polovině 90. let 19. století, kdy byl založen spolek Slavie, jehož členové vydatně pomáhali s adaptací nových přistěhovalcům, ať už šlo o farmáře nebo horníky. Před první světovou válkou začala Národní Rada Česká z Prahy posílat Slavii učebnice, čítanky a slovníky, ale po propuknutí konfliktu byly styky nuceně přerušeny. Brazilští Češi se nicméně aktivizovali, nabídli pomoc věci národního odboje a žádali instrukce od Českého národního sdružení v USA, centrální krajanské organizace. 18. října 1918 konečně vznikla i odbočka sdružení i v samotném São Paulu, kde v té době žilo zhruba sto rodin krajanů. Pár dní po vyhlášení nezávislosti Československa brazilská vláda uznala jeho existenci, jako jeden z prvních států světa. Průvod krajanů 15. listopadu poprvé hrdě nesl ulicemi města prapor nového státu. Následujícího podzimu se Slavie pod změněným názvem Spolek 28. října (Sociedade de 28 de Outubro) stala ústředím všech českých spolků v Brazílii, uvažovala dokonce o vydávání českého časopisu pro celou Jižní Ameriku.
Od poloviny 20. let se krajanský život v São Paulu dál uspokojivě rozvíjel. V listopadu 1925 byla založena Tělocvičná Jednota Sokol, která však čelila mnoha překážkám, včetně vnitřních sporů o finance a přírodních pohrom. Povodeň například několikrát zcela vyplavila přízemní sklad cvičebního náčiní. Uvažovalo se o Československé obchodní komoře a pracovalo na zřízení konzulátu. Mezi lety 1930-1937 coby konzul působil Rudolf Režný, velmi oblíbený mezi zdejšími krajany, kteří založili ještě další spolek zvaný Československý klub.
V roce 1941 byl ustaven Výbor pro správu fondu československé svobody v Brazílii, který pravidelně pořádal sbírky pro potřeby protinacistického odboje. Zároveň se stavěla nová spolková budova, přízemní domek s velkým společenským sálem. Složila se celá komunita a například Jan Antonín Baťa, který v Brazílii již úspěšně budoval své průmyslové impérium, zdarma zaslal na konstrukci dva vagony dřevěných trámů a jiného materiálu.
I v poválečném období zůstávala největší země jihoamerického kontinentu otevřená imigraci. Mezi lety 1945-1949 přijala až 24 000 lidí z Evropy, z čehož značnou část tvořili Češi a Slováci. Mezi exulanty po únoru 1948 a starousedlíky nepanovala příliš velká shoda. Druhá skupina zůstávala k nastupujícímu komunistickému režimu přátelská a loajální, zatímco nově příchozí pořádali časté demonstrace, varovali brazilskou veřejnost před rudou hrozbou a vydávali masarykovsky laděná periodika.
Alexander Cejnar a jím vydávaná periodika
Jedním z velmi aktivních „reakcionářů“, použijeme-li terminologii z hlášení zastupitelských úřadů, byl Alexandr Cejnar (1928-2007). Rodák z Jablonce nad Nisou studoval na gymnáziu, v roce 1943 byl kvůli šíření ilegálních letáků zatčen Gestapem a coby mladistvý umístěn do speciálního nápravného zařízení. Po válce pro změnu strávil dva roky v sovětské vazbě. Z Československa po nejrůznějších potížích s úřady utekl v srpnu 1950. V uprchlickém táboře v Bavorsku působil coby překladatel. Perfektně totiž ovládal několik jazyků včetně portugalštiny. Brazílie jakožto další působiště se přímo nabízela. Usadil se v São Paulu a proslul vydáváním hned několika časopisových titulů (Ozvěna, Evropan, Západoslavia, Čecho-Brazilián, Čecho-Evropan, Brazilské listy, Základy, Europinion, Mladá Evropa). Roku 1957 obnovil i činnost tradičního spolku Slavie. Především však vytvořil vlastní umělý jazyk Europé. Evropština představovala jakousi syntézu angličtiny a románských jazyků. Tento počin Cejnara zcela pohltil. Psal v evropštině články do časopisů, vlastní slovníky, učebnice, čítanky, dokonce v evropštině sepsal své paměti a každou kapitolu opatřil vysvětlujícím evropštino-anglickým slovníčkem. Sofistikovaná Cejnarova řeč se podobala esperantu. Při podrobnějším lingvistickém prozkoumání je dokonce mnohem srozumitelnější a slovní zásoba snazší k zapamatování. Můžete ostatně posoudit sami. Po Cejnarově smrti totiž rodina odeslala jeho kompletní osobní pozůstalost do Národního archivu v Praze (fond č. 1813).
Jan Otáhal-Měchura (1899-1974) se narodil v malé obci Šardice u Kyjova. Jeho otcem byl kněz, který z pochopitelných důvodů požádal místního občana, aby jej vzal za vlastního. Rodina se přestěhovala do Brna, kde mladík vystudoval učitelský ústav, ale měl spíše podnikatelského ducha. Ve 30. letech si v Brně otevřel moderní autoškolu, nejprve ve čtvrti Komín, po válce na Zelném trhu v samotném centru. Zároveň byl úspěšným vynálezcem, držitelem několika technických patentů a spolu s přítelem Karlem Divíškem, známým to automobilovým závodníkem, letcem, potápěčem a jeskyňářem, vymýšleli nové typy skafandrů. Testovali je společně například v Punkevních jeskyních Moravského krasu. Protože Otáhal-Měchura za okupace provozoval autoškolu hlavně pro německou klientelu, měl po osvobození Československu oplétačky s úřady, které formu nakonec znárodnily. Bylo mu dovoleno zůstat a nadále pracovat jako instruktor. V té době měl dospělé děti a tahanice s manželkou kvůli poměru s mladičkou sekretářkou. Tušil, že v novém režimu nebude moci uplatnit svůj podnikatelský elán. Proto dceři věnoval šperky, synovi odkázal dům a zmizel spolu s partnerkou začít nový život na Západě. Dostali se do São Paula, kde nejprve pracoval jako technik v továrně a později provozoval síť benzinových stanic, autodílnu a vlastnil také farmu. Ač člověk technického zaměření, prokázal i značný literární talent a napsal několik knih s ilustracemi, které unikátním způsobem našincům osvětlují život v exotické Brazílii, její historii, společnost i život českých exulantů. Největší popularity mezi čtenáři dosáhly česky psaná „Brazílie, země pod jižním křížem“ a anglická „The People of Brazil“. V roce 1957 obdržel víza do USA a spolu s druhou manželkou a dvěma syny se přestěhoval do Houstonu v Texasu, kde se pro mnohé překvapivě věnoval chovu včel. Nejednalo se pouze o koníček, ale o propracovaný byznysový záměr. Ve velkém prodával žádanou mateří kašičku farmaceutickému průmyslu. I po odjezdu ze São Paula zanechal mezi zdejšími českými podnikateli stopu svou houževnatostí a nápady.
Ve městě Čechům patřily restaurace, sklářská firma, tiskárna, výrobna nábytku a v neposlední řadě gumárenský podnik, jehož majitelem byl Jan Souček (1917-2008). Vyrůstal v Olomouci, absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, počátkem roku 1940 utekl z protektorátu a následně bojoval ve francouzském, britském i americkém vojsku. Byl považován za předního specialistu v oboru armádní chemie. V hodnosti majora a s mnoha válečnými vyznamenáními na prsou nemínil sledovat utužování komunistického režimu skrz mříže a záhy po únoru 1948 se odebral do Velké Británie, kde pracoval jako technik v gumárenství. O pět let později zamířil do São Paula a založil společnost Novatração vyrábějící pneumatiky pro zemědělské a stavební stroje, těžké vozy a letadla. Většinu lukrativních zakázek získávala od brazilských ozbrojených sil. Souček se aktivní zapojil do krajanského života, obnovil sokolskou jednotu a založil pobočku Československé obce legionářské v exilu pro Latinskou Ameriku. Po sametové revoluci se často vracel do staré vlasti, obdržel hodnost generálmajora ve výslužbě a působil coby poradce při budování chemického vojska České republiky.
V některém z příštích článků se do Latinské Ameriky vrátíme, protože ani v Mexico City, Buenos Aires, Caracasu či Santiagu de Chile pochopitelně nechyběli krajané, kteří se prosadili v různých oborech, a byla by přece škoda je nevzpomenout…
