Vše to začalo jednoho líného odpoledne u rybníka v Dolní Horní, kde pan Vávra – důchodce, rybář a mistr republiky ve švindlování v halmě – vytáhl z vody něco zcela nečekaného.
„No teda,“ zamručel, když se mu na háčku zaleskla okázale blyštivá ryba. Zlatá. Doslova.
„Pusť mě zpátky, splním ti tři přání,“ zapištěla ryba a nadzvedla obočí. (Ano, měla obočí. Magie.)
Pan Vávra si odplivl. „Už mi nestačí, že v televizi lítaj drony, teď i ryby mluví. No dobrá. Tak teda – za prvý, ať mám klid od sousedky Zuzany. Za druhý, nový gumáky. A za třetí... teplou večeři každej den bez vaření.“
Rybka mávla ploutví a šup – Zuzana odjela na čtyřtýdenní kurz meditace do Tibetu, na nohou měl Vávra zelené gumáky s gelovou podrážkou, a doma na něj čekal parní hrnec s mluvícím hlasem: „Vaše kuře na paprice je hotovo, pane Vávro.“
V ten moment začalo pozdvižení. Zuzanin synovec, co pracoval na městském úřadě, nahlásil podezření na černou magii. Starosta si chtěl rybku najmout na posílení rozpočtu. Místní influencerka si ji chtěla dát na fotku s hashtagem #NoFilterFish. A paní Krátká z pošty chtěla, aby jí rybka odstranila křečové žíly a zrušila hypotéku.
Rybka mezitím seděla, neplavala, opravdu seděla v lavoru a brblala: „Dřív se lidé ptali po lásce a pokoji. Teď chtějí bazén ve tvaru loga Tesly.“
Ale pak přišlo dítě.
Malá Anička z vedlejší chalupy přišla, podívala se na rybku a řekla: „Já bych si přála, aby měl děda zase chuť zpívat. Už nezpívá, co mu umřela babička.“
Rybka se rozplakala, pak zmizela v obláčku bublin. A děda začal zpívat – tiše, ale od srdce.
A co se stalo s rybkou?
Nikdo neví. Možná se vrátila do rybníka. Možná má teď nové jméno a profil na sociálních sítích. Anebo se prostě rozhodla, že lidé jsou možná blázniví, ale občas taky krásní.
A pan Vávra? Doteď sedí u vody, směje se sám pro sebe a šeptá:
„A že by zlatá rybka šla na řízek... to teda ne!“
