Markéta připravila kočárek, do něhož položila svou tříměsíční dcerku, sjela výtahem do přízemí a vydala se na cestu. Ulice příhraničního městečka hlídala vojska Rudé armády, na jejichž přítomnost si už místní za ta léta zvykli. Těžko by tedy Markétu překvapily tu a tam projíždějící vojenské vozy a kamenné tváře ruských vojáků na stráži.
Na okolních stromech se v ten den nepohnul jediný list a asfaltová silnice se div nelepila na podrážky bot. Obchod byl jen necelých patnáct minut chůze od bytu, leč mírně do kopce. Pomalu se blížila do poslední zatáčky před svou cílovou zastávkou, kde postával mladičký voják, který se od ostatních nápadně lišil. Obvyklý výraz tváře bez emocí bychom v jeho obličeji hledali marně. Zpod vyhřáté uniformy prosakoval pot a jeho nohy, ty nohy vězněné ve vysokých kožených botách, již sotva držely váhu celého těla. V tu chvíli si žena uvědomila, že stejnou tvář už dneska jednou míjela. Nebyla zdaleka tak zarudlá a upocená, ale jasně si ji vybavovala. "Ten chlapec tu musí stát od brzkého rána," pomyslela si. Vždyť sama vstává za kuropění, nasnídá se a odchází s malou na pravidelnou procházku. "No jo, jenže vojáci se tu běžně střídají po šesti hodinách, tak jak je možné, že je stále ve službě?" Nakonec došla k závěru, že na něj asi museli nedopatřením zapomenout, takže místo šesti hodin si tu již odkroutil téměř dvojnásobek.
Markétě se sotva zletilého vojáčka zželelo, takže neváhala vyndat lahev s vodou, kterou vždy vozila v kočárku. Přistoupila k němu na vzdálenost tří kroků, natáhla ruku, v níž držela lahev, a pokývala hlavou. V tu ránu, jako by chlapec ožil, ale trochu jinak, než Markéta doufala. Urputně začal kroutit hlavou, máchat rukou ze strany na stranu a v jeho očích byly jasně patrné záblesky strachu. "Možná se bojí, že je ta voda otrávená," říkala si v duchu Markéta. Snažila se mu proto vysvětlit, že se nemusí bát, sama se dokonce z lahve napila. Jeho postoj však zůstal neměnný, jen se celý rozklepal a nervózně mávl rukou, ať odejde pryč.
V ten moment se zpoza zatáčky vyřítilo vojenské vozidlo s korbou plnou vojáků. Ještě se ani neotevřely dveře, a z kabiny vozu už se ozývalo láteření velitele, které se rozléhalo po celém sídlišti. Seskočil dolů, v rukách pevně svíral dlouhou zbraň s dřevěnou pažbou a střídavě mířil na ženu s kočárkem a nebohého chlapce. Jakmile došel až k němu, beze slov jej udeřil pažbou do obličeje tak silně, až se hoch skácel na zem. Prvotní šok z nastalé situace rychle vystřídalo čiré zděšení. Velitel byl totiž jako smyslů zbavený, mlátil a kopal mladíka hlava nehlava, dokud nezůstal bezvládně ležet v kaluži krve. Žena se sice snažila zasáhnout, ale rozzuřený velitel obrátil zbraň proti ní. Vědouc, že je v ohrožení život jejího dítěte, zvedla jednu ruku nad hlavu, ve druhé pevně svírala madlo kočárku a pomalu couvala směrem od něj. Velitel lusknul prsty a z auta seskočili dva vojáci, kteří zvedli bezvládné, zakrvácené tělo mladého chlapce, hodili ho na korbu vozu a odjeli pryč.
Markéta věděla, že i kdyby byl v tu chvíli hoch ještě naživu, odvezou ho na nedaleký masový hrob, kde ho nechají napospas osudu. Z celého výjevu byla tak rozrušená, že jen obešla blok a vrátila se bez nákupu domů. Nikdy víc už na žádného vojáka nepromluvila.
