Co je to za zvláštní zahradu? Je součástí mateřské školy nedaleko mého paneláku. Je plná dětí jako smetí. Město ji nabízí po vyučování a ve dnech pracovního klidu dětem na hraní v doprovodu rodičů. Já tam dělám několik hodin týdně správce za minimální mzdu. Peníze nejsou na prvním místě. Mé priority jsou být mezi lidmi, pozorovat skotačící děti a být ještě užitečný.
Když vidím ten frmol, tak mě napadlo, co kdyby mi půjčili kolínko za mé umělé. Zahrada je velká a pěkná. Jenže další věci rozseté po ní jsou zmenšené. Malé domečky, do kterých se dospělý nevejde. Malinké lavičky pro krátké nožičky. Přilehlé sociální zařízení má malinkaté záchodky a jeden větší pro paní učitelku a pro mě. Dvě malá umyvadla a jedno velké.
Větve mohutných stromů sahají skoro na zem. Listnaté stromy se střídají s jehličnatými. Voní tu okrasné keře a ptáčci zpívají. Ráj. Po zahradě chodím zásadně bos. Prý to zpomaluje neuropatii. Přes tu nádheru jsem zapomněl, že mi bije špatně srdce (mám arytmii) a bolí koleno. Houpačky jsou také zmenšené. Jen pískoviště je velké jako pláže na Baltu.
Děti i dospělí mě jako seniora nahlas pozdraví. Běžně se mi to nestává, ale tady v té kráse jsou lidé upřímnější. Je to příjemné popovídat si s rodiči. Na svět a na druhé lidi nenadávám. Mám to v rukách, jak se svým časem naložím. Není to ztracený čas. Naopak působí to jako balzám na duši. Někdy si postavím židli mezi zeleň a čtu. Dnes zrovna „Třicet manželek“ od Eduarda Petišky. Je to o vztazích mezi partnery. Napsal to před šedesáti lety, ale pořád jsou problematické. Možná dnes ještě složitější. Život je krásný a já ho miluji. Doufám, že mi ještě bude dlouho přáno tak nádherně snít.