Husákovská totalita, 4,30 hod., dělnická ubytovna před „šichtou“.
Pondělí, půl páté, Jan zamáčknul budík. Z dráťáku se ozvalo zakokrhání klarinetu, dobré ráno, stoj spatný a zvedáme ruce, pomaluu…dva, tři… Do umyvadla vykašlal něco ostravských lagun, půjdeme do podřepu, á nahoru, dva, tři, trenky zatím v normě, kafe, předpažíme, do mírného předklonu á, raz, dva tři… Housky z pátku vypadaly, že neodkladně potřebují umělé dýchání, tak ještě zuby, hřeben. Štefan měl taky ranní, bylo mu po včerejšku zle, a tak překonával svůj osobní rekord ve frekvenci kurvování. Venku bylo světla jak v hangáru z jedné svíčky, ale panelákové kuchyně svítily všechny. Ostrava dělala od šesti. Jana hned u východu z ubikace udeřil do tváře nový, dosud neznámý a nesnesitelně odporný smrad, než na jaký tu byli zvyklí. Žaludek mu bleskově vysunul až do hrdla průzkumný periskop. Milióny a milióny žížal po suchém půstu vyrazily za sexuální turistikou. Tlusté anakondy zatarasily chodníky a na silnicích po nich klouzala auta. K tramvaji to byl pochod smrti zpestřovaný jen vřískotem polomrtvých žen. Všichni drželi žaludky v dlaních a kapesníky na obličeji. Nakonec šla většina lidí po silnici, kde už bylo rozježděno. Tramvaj smrděla jako mokrý pes, všude kolem jen bledé, nehezké, prázdné tváře, středoškolačky ještě spaly a úřednice dělaly od sedmi. Jana po včerejšku bolely nohy, tak rád by si sedl, ale taky mlady synek a budě se tu valať, zatym, co starši lude stoja, už val gizde.
Na šichtě i v kanclu bylo nejdůležitějším středobodem dne kafe. Šlo o posvátný rituál, a kdo si dával kafe s cigaretou, toho nemohl vyrušit ani generalni. Kam se na to hrabal japonský čajový obřad. Vlastní kultovní hrnek, exaktní čištění okraje od lógru, pozvolné míchání cukru a nábožné olizování lžičky. Tuž, jak bylo, no fajně, že tež sprchlo, ale už sem se těšil na šichtu, bo stara zaryvala, bo se nam zesrala lednička a všecko idlo z ni po susedach, budě dobře, esli se pulka vrati a ti gizdi to nězežeru. Jan vyměňoval staré jističe, sedmdesát, takže zajímavější už to měla jenom mula chodící v kruhu u nilského čerpadla. Sirény odtroubily, padla a za chvíli se už na vrátnici míjely dvě řeky, vyčerpaná se smutnou. Jan v sobě cítil nějakou zlou předtuchu, dneska to bude ve schránce a bude to konečná! Stále dokola si opakoval, že se nic neděje, že s tím přece počítal, stavěl kolem sebe násep, potom ochranný val, nakonec z toho byla hradba, ale věděl, že nic nebude stačit, že stejně bude zoufalý. Ve schránce byl dopis s razítkem Palackého Univerzity.
Tak klid, tohle sis dlouho trénoval a víš přesně, co tě čeká a co máš dělat, víš dobře, že to bude bolet, že to bude šíleně bolet, ale to je prostě osud, vydržíš to, jako dosud všechno, zvládneš i tohle. A teď udělej, co jsme trénovali. Jan si dal dopis do kapsy a vyšel z domu do parku. To je ta část, co se jmenuje Naděje. Ještě to nevíš nabeton, ještě máš naději, že to dopadlo, dopřej si ji ještě pět minut, než přijde neodvratná jistota. Sedl si na lavičku, zatím to jde podle plánu, jen klid, teď si zopakuj, co uděláš, až si přečteš, nevzali tě. Úplně ho z té myšlenky bodlo u srdce. Už se nedokázal ovládnout, valy padly, hradby také, i brnění, byl nahý, nahý uprostřed té hrůzy. Tak mě zabijte, dorazte mě, vzdávám to, už víc neunesu, děkan filozofické fakulty…tak střílej, na co ještě čekáš… vám sděluje…tak do toho ty podělaný, ty …jste přijat… přijat??…Přijat!!
A ticho a prázdnota a tma a světlo… Jen ta okapová roura byla trochu našikmo a pole za ní tak zlátlo… To přece nemůže být pravda, otevře oči a čte dál…přijat k řádnému studiu na filozofické fakultě…a slzy se slily v potůček a ten stékal až ke rtům a trochu se v nich začal topit a pořád nechápal. Utřel si je, ale slzy tekly nezvladatelně dál, jako by se na tuhle chvíli dlouho šetřily a musely všechny ven a on věděl, že je nejšťastnějším mužem na světě. Pak skoro neslyšně zašeptal.
„Děkuji, děkuji…“
Napůl v mrákotách šel tímhle překrásným městem plným milých a sympatických lidí, nic mu nevadilo, nic už nechtěl, nic nepostrádal. Byl šťastný. Přestože se snažil zachovat klid a přiměřenou skromnost, když se setkal s kamarády, známými nebo skoro úplně cizími lidmi, musel všem sdělit tu největší novinu regionu, vzali mě na filozofickou fakultu! Znělo mu to v uších jako vylepšená verze Ódy na radost. Jejich vlažné nebo lhostejné reakce mu radost nekazily, on věděl, že je pro tuhle část života olympijský vítěz ve všem.
„A co vlastně s tum filozofiju budeš robit?“
„No budu pan profesor na střední škole, třeba i na gymnáziu.“
„Aha, takže nic, enem nasadiš šlajfku a je zarobeno, to maš fajne.“
Jasně, kdo nezačne za rozbřesku píchačkama a neskončí „na jednom,“ ten nic nedělá. Jaký sajrajt vám to ti bolševici naprali do kebulí. Jenže v tom pravdu neměl. Oni ti jeho bratři v potu a šmíru si učitelů vážili, byli vždycky na jejich straně a Janovi to moc přáli.
„Tuž se tam opatruj, synku, šak maš na to hlavu, to my už davno vimy.“
„Sbohem, Lojzku, a ty trénuj, Filku, abys byl furt rychlejší než světlo a bacha, chlapi, šak víte.“
„A ty něstrkaj pazury, kaj němaš, študent.“Hahaha
Dívali se za ním, a i když by to nikdy nepřiznali, záviděli mu až po okraj všech půllitrů, které kdy vypijí.
Román Jen záblesk je dostupný také na janpodesva.weebly.com
