"Jo, jsem sobec, já vím, ale radši sobec, než mít chlapa furt za prdelí!" hrdě omlouvala svůj dobrovolně zvolený celibát.
Prý jí to vyhovuje a navíc je děsně in!
"Jsem old single!" smála se do telefonu.
"Přijď, něco dobrého uvařím, pokecáme, zavzpomínáme," zvala mě.
"Upeču kuřátko s bramborem, to si šmáknem, jo, a máš ráda víno?"
"Mám," přitakala jsem.
"A mám koupit bílé nebo červené?" zeptala se na konci našeho rozhovoru.
"No, kup bílé, ale nějaké dobré, dražší a dej ho vychladit do ledničky!" těšila jsem se, nejen na její vyprávění, ale i na kulinářské hody s třešničkou na dortu v podobě výborného bílého vína.
Byt jsem si prohlížela se zatajeným dechem.
Jakoby vystřižený z poslední nabídky nejprestižnějších designerů nábytku.
Obdivně, leč stěží jsem se vydrapala na vysokou křiklavě zelenou barovou stoličku, která byla součástí oranžové desky na kterou kamarádka servírovala oběd.
Po obědě dala dva talíře a dvě skleničky od malé Matonky do myčky a šly jsme pokračovat v povídání do obýváku.
Po chvilce se zvedla, že jde pro to víno.
Jupííí, těšila jsem se na svlažení hrdla.
Z toho našeho povídání jsem měla už v krku vyschlo jako na poušti.
Přišla z kuchyně a položila ho přede mě na stůl.
Bílé, to lepší a pořádně vychlazené.
Hroznové víno!
Byla ho pořádná kupa.
Hleděla jsem na tu hromadu a mlčela.
Sedla si a rozpačitě se mě zeptala: "Chtěla jsi přece bílé víno? Chtěla jsi, aby bylo vychlazené a to lepší, to dražší, ne?"
Podívala jsem se na ní a nesměle jsem se zeptala: "A nemáš aspoň pivo?"