Ano na věku nezáleží, možná, že ne všude, ale co se týká přátelství, tam zcela určitě. Možná mám i trochu toho štěstí. Je to asi takhle.
Před pár lety jsem chodila na brigádu, bylo to kousek od nás, tak proč ne. Navíc tam pracovala moje bývalá kolegyně z OZP. Možná jsem to tu už psala, nás důchodkyň tam pracovalo více. Zkrátka a dobře to bylo docela příjemné a hlavně jsem tam našla nové kamarádky. Ano, byly všechny o dost mladší, ale když ze sebe nikdo nedělá primadonu, tak se to vyplatí.
Ano vyplatí, práci jsem sama ukončila, už to přestávalo být normální ze strany zaměstnavatele. Co mi ale zůstalo, byly kamarádky. A jsme kamarádky dodnes. Takže teď jdu k tomu, proč tohle píšu. Nescházíme se často, ale víme o sobě. Nedávno nejmladší z nás měla narozeniny. Ten den jsme se sice sešly, ale poseděly jsme jen chvíli. Byly to kulatiny a ty se určitě musí zapít. A tak se holky domluvily, že hostina se udělá na chalupě jedné z nás. A tak se také stalo, slovo "nemůžu" nepřipadalo v úvahu, a tak jsme se s Petrem v sobotu po obědě vydali na hostinu do obce Choratice. Nikdy jsme tam nebyli, ale kupodivu i přes jinou cestu jsme jeli správně. Cestou jsme ještě naložili oslavenkyni a v pohodě jsme dojeli na místo určení.
Obec Choratice jsme vůbec neznali, je v okrese Děčín a za chatami a domy vesele teče řeka Labe. Nebudu to prodlužovat. Přivítání bylo krásné a veselé, naši hostitelé mají dva pejsky, to bylo něco pro mě. Celou dobu byli kolem nás, nechali se pohladit, hostina byla jako pro regiment, ale my jsme se nijak neupejpali a dali jsme si od všeho trochu. Všechno bylo moc dobré, nálada veselá. Do podrobností nebudu zacházet, ale jedno musím přiznat. Byla jsem moc ráda, že jsme jeli, přátelství je v dnešní době téměř vzácností. Doufám, že nám to spolu ještě pár let vydrží. Vím, že když je budu potřebovat, můžu se na ně obrátit. Važme si přátelství, v dnešní nehezké době je to dost důležité.
