Letní dny před více než 25 roky. V krásném prázdninovém týdnu jsem tehdy měla narozeniny a vnoučátka mi vlastnoručně vyrobila čepici s nápisem GENERÁL. A tak máme doma přímo vojnu, kde "prý" já jsem generálem, vnučka prvním důstojníkem, vnuk druhým důstojníkem a nejmladší prostým vojínem.
Moje generálská čepice je sice krásná, ale často spadne, takže se ze mne stává kuchařka, chůva, pradlenka, uklízečka, kamarádka, ale především trpělivá, laskavá a nejvíc opatrná babička.
A jak začíná u nás ráno? Cvičíme jógu. V červnu jsem si dopřála jeden týden křesťanské jógy v Jaroměřicích u Jevíčka s vynikající vedoucí MUDr. Věrou Doležalovou. Zde jsme nejen tři hodiny denně cvičili, ale i hodinu meditovali a všechno měli prostoupeno duchovními zážitky. Každý večer jsme zakončili bohoslužbou v přilehlém poutním místě Kalvárii.
Takže s dětmi i doma každé ráno cvičím jógu a začínáme pozdravem slunci, děti se v rámci svých možností zklidní. Pak se krátce pomodlíme a prosíme o pomoc do dalšího dne, abychom ho mohli prožit v radosti, lásce a hlavně bez velkých úrazů. Každý den jiné dítě vyslovuje svou prosbičku a večer děkujeme za uplynulý den.
Pak nás už čeká dopoledne na zahradě a zde se živíme ovocem, které si natrháme - máme višně, meruňky, rybíz, angrešt, zeleninu, namixovaný tvaroh. Děti lezou po žebřících a já trnu aby nikdo nespadl. Cvičí na zahradě, dovádějí v malém bazénku i vaničce. Oběd už vaříme spolu, dopřáváme si stále hodně zeleniny, jen na večeři občas v krbu opékáme makrely, párky, nebo topinky s česnekem.
A děti si samotné vymyslely desatero, které se snaží dodržovat:
1. Nepsat po zdech.
2. Nekřičet.
3. Neběhat do ložnice.
4. Nedělat nepořádek.
5. Pomáhat babičce.
6. Vzájemně se nebít.
7. Neházet po sobě hračkami.
8. Nezapínat video.
9. Nerušit dospělé při povídání...
10. Uklízet po sobě věci.
Usmívám se těmto zákazům, ale jsem ráda, že se dodržují. Dopřáváme si i dvě hodiny na koupališti, jen nejstarší vnučka umí plavat, ostatní jen v malé vodě. Děti jezdí i na kolech, tříkolkách, hrají si, stavíme na zahrádce stan ze sít na prosívání písku, dek a polštářů, vyprávíme si, čteme, píšeme pohlednice z výletu do Westernového městečka celé rodině...
Vnoučátka u nás končí a já padám skutečným vyčerpáním. Nejstarší vnučka odjíždí na skautský tábor, jeden vnuk odjíždí na Vranovskou přehradu s rodiči, dalšího vnuka si bere druhá babička. A já si ovazuji nohu, začala mi bolet křečová žíla a začínám relaxovat. Čtu ne noviny, ale stariny - se zpožděním alespoň něco - s dětmi na to nebyl čas. Čtu časopisy, uklízím a dostávám od nich pohlednice a přeji jim vše dobré s mnoha novými zážitky.
Sama se už dívám v čistě uklizeném domě na vyžehlené hraničky vypraného dětského oblečení, které čeká až zase přijedou. Po několika dnech cítím, že noha je dobrá - vyřizuji všechno co je potřeba a druhý volný týden odjíždím ke své mamince do nedaleké vesnice. Je jí přes osmdesát, má kozu a několik slepiček. A zde relaxuji tím, že vezmu srp a chodím s ní na trávu, suším seno, chodím ke slepičkám, relaxuji u práce na zahradě při trhání rybízu a angreštu, zavařování a vyrábění marmelády.
A dívám se na svou čilou maminku, která celý život jen manuálně pracovala, ale jedla velmi střídmě. Nemá na svůj věk nadváhu, její strava je prostá, kozí mléko, kozí tvroh a sýr, který si sama vyrábí, brambory, ovoce, zelenina, upečené koláče, málo masa...
Neříkají jí téměř nic bolesti kolen, kyčlí, hlavy, krku, deprese, nikdy necvičila - její životní styl je typický venkovský pracovitý člověk s každodenní návštěvou bohoslužby a hřbitova. Není závislá ani na televizi, dívá se jen občas a říká:
"To mně stačí ve čtvrtek večir, to néni mša svatá, protože je ráno a tak mám na televizo čas. Ale to se nemosi vidět každé deň, mne to stači jednó za tédeň a so spokojená. Nic mě nehoteče," říká svým krásným horáckým nářečím...
A já pokorně skláním hlavu před její pracovitostí, pomohu jí víc vygruntovat a odjíždím zpět do svého bydliště. Zde vím, že zase přijedou děti...
Dívám se na stromy, u kterých už nejsou žebříky ani ovoce - jablíčka jsou ještě nezralá.
Říkám - Díky Bohu, v srpnu už ze stromů nemohou spadnout, takže je o jedno nebezpečí méně. Mám nachystaná jádra z meruněk na vytloukání - děti tomu říkají "mandličky" - vím, že to není moc zdravé, ale všichni chtějí mít kladívka a sami si rozbíjet pecičky...
Ale zase mám obavu, aby se náhodou nepotloukly...
A já jsem moc ráda, že mám občas malé děti - vím, že odrostou a pak už budu třeba mít víc času pro sebe...
Ovšem když si vzpomenu na svou maminku, její pracovitost a zdraví, tak vím, že tyto prázdniny s dětmi i když vyčerpávající, byly pro mne tou nejzdravější relaxací.
Mám zatržen v kalendáři citát, ke kterému se často obracím:
"Raduj se z každé radosti, protože každá radost přichází od Boha..."
"Raduj se z každé bolesti, protože každá bolest vede k Bohu..."
A na úplný závěr děkuji moc a moc na dálku své obětavé a pracovité mamince za příkladnou sílu, kterou u ní čerpám do svých dalších dní...
Dnes už je to ovšem moc roků, co ji navštěvuji jen na hřbitově. Proto vzpomínka na její elán a chuť do života, který se s ní také velmi často nemazlil mi dodává tu potřebnou sílu k mému životu, kdy už také občas pod jeho tíhou klesám.
Můj vzkaz do nebe: DĚKUJI TI MAMINKO ♥
