Jedeme na sraz. V Olomouci přesedáme z vlaku do aut. Proti mně klopýtá můj spolužák. O holi. S obrovským břichem. Nohy má omotané obinadlem. Ani obout a obléknout se sám neumí. Vzpomínám si na něho jako štíhlého až křehkého kluka. Byl tehdy 170 cm vysoký a měl hmotnost 60 kg. Nechápu, jak se přeměnil v takové 130 kg vážící monstrum. Neodsuzuji ho. Sám jsem před 12 lety dosáhl na váhu 120 kg a způsobil si tím diabetes II. typu. Jenže něco jsem proto udělal. Zhubl jsem a s cukrovkou stále bojuji. Chci totiž si ještě života užít. Tonda na to kašle. Ani 2 infarkty jeho žravost nezpomalily. Jeho závislost je silnější než pud sebezáchovy. Nevím, proč se pomalu zabíjí. Je to sice kamarád, ale pravdu jsem mu vmetl do tváře. Mám ho rád a chci ještě s ním několik roků pobýt. Bylo to zbytečné. Pro něho je jídlo Bůh.
Jeho vděčné téma je příprava různých jídel. O tom by mohl mluvit hodiny a dny. Prý vaří až 3 jídla najednou, ale obout se bez pomoci neumí. Například nám důrazně připomněl, že talíře se musí před obědem nahřívat, aby jídlo bylo stále teplé. Ani strach ze smrti ho nepřinutí změnit svůj životní styl. Je plno věcí, které jsou člověku příjemné, ale on vidí jen to „žrádlo“. Podle mě tato závislost na přejídání pramení z toho, že je to jako forma odměny, kdy se po přeplnění cítí uvolněný a spokojený. Zapomene na starosti a své problémy. Jenže za jakou cenu? Jako když krájíte šišku salámu, která mizne, odkrajujete si svá léta, co vám zbývají.
Podle mě stojí zato bojovat o svůj život a zmobilizovat všechny své síly. Nevzdávejte to. Nedaří se? Opět do toho. Určitě to vyjde. Nemusí to být napoprvé ani napodruhé. Hlavně vydržet. Potom určitě doputujete do kýženého cíle.
