Dvě stě kilometrů od našich hranic leží bavorská metropole Mnichov a v ní se to také hemžilo Čechy, zejména těch, kteří přišli v rámci emigračních vln po roce 1948 a 1968. Nacházelo se tu několik českých hospod a restaurací, včetně té, kterou vlastnil někdejší šéf Barrandovských ateliérů a strýc budoucího prezidenta, Miloš Havel. Fungovaly tu exilové organizace a vycházelo množství česky psaných tiskovin. Vzpomeňme Kulturní revue Archa, měsíčníky Bohemia, České listy, Demokracie v exilu, Hlas exilu, Klub, Kulturní zprávy, Národní politika, Text, Zvon, čtvrtletníky Obrys, Okno dokořán a další. Rozhodně přitom nešlo o jednorázové pokusy, ale zavedená periodika, jež si udržovala přízeň tisíců čtenářů po celém světě. Jednou z takových stálicí bylo České slovo, rovněž měsíčník. První číslo vyšlo k desátému výročí konce války v květnu 1955 a tiskařské mašiny oněměly v prosinci 1990, tedy po dlouhých pětatřiceti letech. Někteří České slovo dokonce nazývali oficiálním orgánem demokratického exilu. Zakladatelem a duší novin byl rodák z České Skalice na Náchodsku Josef Pejskar.
Kraj Boženy Němcové možná nabízel nesčetné přírodní krásy, nicméně mladík toužil po životě ve městě a lákavém novinářském řemeslu, které s sebou neslo nekonečné vysedávání za pracovním stolem, hodiny čtení a psaní. Pro většinu lidí ostatně nic zvláštního. Jenže Pejskar v dětství prodělal vážnou nemoc, která jej téměř oslepila na jedno oko. I přes tento handicap se nechtěl vzdát svého snu. Po základní škole získal krátce zaměstnání jako kreslič, ale toužil psát, komentovat aktuální dění, být v samém centru událostí, jinými slovy v redakci některého z celostátních deníků.
Přestěhoval se do Prahy a začal navštěvovat žurnalistický kurs v rámci večerní školy na Karlově univerzitě. Zanedlouho se na Pejskara usmálo štěstí a zakotvil ve vydavatelském domě Melantrich, tiskovém středisku Československé strany národně socialistické. V ideologii strany, vycházející z humanitního socialismu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, našel sympatie a stále více se zapojoval do pestrého partajního života. Přesunul se na Moravu a v letech 1931-38 působil jako mládežnický funkcionář postupně v Boskovicích, Hustopečích a Novém Městě na Moravě, a kromě toho redigoval časopis Mladé proudy.
Po zániku první republiky se zapojil do aktivit Strany národní jednoty, která v sobě zahrnovala zbytky rozpuštěných demokratických stran, včetně národních socialistů. V temném období nacistické okupace neodešel do exilu či ilegality, ale dal se coby tajemník do služeb Národní souručenství, jediné povolené kvazistrany v Protektorátu Čechy a Morava. Byť byl během tohoto šestiletého období ve spojení s odbojem a s nacisty rozhodně nekolaboroval, komunisté Pejskarovi po válce angažmá v Národním souručenství neustále předhazovali.
Pejskar s exilovým politikem Petrem Zenklem. A se svým synem. Obě fotografie poskytnuty z archivu M. Nekoly
Konec druhé světové války a osvobození republiky pro Pejskara znamenaly zúročení jeho dosavadních novinářských a manažerských zkušeností. Národně socialistická strana zůstávala po nacistických čistkách nebezpečně oslabena a potřebovala všechny schopné pracovníky. Melantrich otevíral novou regionální redakci ve Znojmě a Pejskar byl pověřen jejím vedením. Vedle toho do moravské mutace stranických novin Slovo národa pravidelně přispíval politickými komentáři a nezdráhal se ostře kritizovat komunistické praktiky na jižní Moravě a v pohraničí. Pro místní sekretariáty KSČ platil za nebezpečného protivníka. Když přišel únorový puč v roce 1948, Pejskar trávil dlouhé hodiny v redakci a burcoval stoupence k obraně demokracie. V rozhlase, již ovládaném komunistickým akčním výborem, se nesla zpráva o Pejskarově zatčení. On místo toho na poslední chvíli proklouzl Státní bezpečnosti a ukryl se na klinice, kde krátce předtím prodělal operaci zraku. Primář odmítl vydat hledaného pacienta orgánům bezpečnosti a uchránil jej od jistého dlouholetého žaláře. Zdi nemocnice opustil teprve po vyhlášení amnestie v souvislosti s nástupem Klementa Gottwalda na Pražský Hrad. Poté neustrnul v ustrašené pasivitě. Se spolustraníky vybudoval odbojovou skupinu „Rozvodněná Dyje“, která na jihu Moravy začala hromadně převádět lidi za hranice do Rakouska. V jeskyních ve skalách nad Dyjí skupina ukrývala náčiní, potřebné k přechodům, některé přitom byly krajně riskantní. Například když se vydávali za brigádníky, pronajali nákladní auto a před zraky pohraničníků úspěšně dojeli na louku těsně před hraniční čáru. Smyčka se však rychle stahovala a jednoho dne StB zatkla většinu skupiny. Pejskar znovu unikl. V oblasti vinných sklípků s bicyklem a demižonem v ruce sehrál part rozjařeného místního „stréca“, který naoko mířil ke své chalupě, a přitom nenápadně utekl za kopečky, jak se tehdy říkalo. Manželce Františce se také podařilo proklouznout. Za zády přitom nechávali Československo i ohromnou bolest. Jen pár týdnů předtím v devíti letech zemřel jejich jediný syn na mozkovou obrnu.
Ve svobodném světě Pejskar nejprve zamířil do Vídně, kde se přihlásil do služeb americké CIC (předchůdkyně CIA). Plnil nejrůznější zpravodajské úkoly, informoval nadřízené o dění v Československu, represích proti odpůrcům komunistů, o úspěšných přechodech hranic i náladách v utečeneckých táborech.
První číslo Českého slova
V únoru 1951 rozšířil na pozvání Ferdinanda Peroutky řady redaktorů Rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe – RFE), jež spustilo oficiální vysílání v květnu téhož roku. Před Pejskarem se otevřely nové obzory, dalo by se říci, že nalezl uplatnění přímo na míru. Zvolil si publicistický pseudonym Jožka Pero a s vervou se pustil do práce. Za osmadvacetileté plodné kariéry ve „svobodce“ se podepsal pod více jak pěti tisíci rozhlasových komentářů, fejetonů, analýz a polemik. Jím uváděné relace s vnitropolitickou tématikou se setkaly s velkým úspěchem u posluchačů. Tituly jako „Naše aktualita“, „Češi a Slováci ve svobodném světě“, „Lidová opozice“ či „Rub a líc čili jak čísti komunistický tisk a poslouchat pražský a bratislavský rozhlas“, na nichž se redaktorsky podílel, patřily k tomu nejlepšímu, co exilová publicistika produkovala. Méně příznivé ohlasy pochopitelně přicházely ze strany komunistické propagandy. Vše, co zaznělo na vlnách RFE, bylo bedlivě sledováno soudruhy doma. Státní bezpečnost Pejskarovy aktivity mimořádně provokovaly a několikrát se pokoušela jej zastrašit, unést, či alespoň zdiskreditovat. V červnu 1958 se uskutečnila operace s krycím názvem „Apríl“. Agent StB s krycím jménem César odcizil z Pejskarova mnichovského bytu bohatou kartotéku exulantů, korespondenci s vrcholnými exilovými představiteli, adresy odběratelů Českého slova a jiné citlivé dokumenty. Archiv byl v utajení okamžitě převezen do Prahy a posloužil estébákům k přípravě dalších zpravodajských operací. Pejskarovi se nevyhnuly ani další osobní tragédie. V roce 1951 při návštěvě Mnichova zemřel Pejskarův otec, kterého srazilo auto, a o osm let později choť Františka podlehla tuberkulóze. Aby utišil bolest, psal a psal. České slovo se rychle etablovalo a Pejskar mu věnoval veškerý volný čas. Zdatnou pomoc měl v redaktorech Františku Melounovi a Jiřím Parmovi, především však v druhé manželce Anně. Byla to Čechoameričanka narozená v Kanadě, seznámili se díky přátelům, a díky ní noviny mířily do schránek abonentů na všech kontinentech. Vzala si na starosti korektury textů, balila, lepila známky, obsluhovala adresovací stroj, vyvařovala členům redakce a stala se dobrou vílou komunity exulantů v Mnichově.
Pejskar na oslavě s přáteli a při návštěvě České republiky v 90. letech. Obě fotografie z archivu M. Nekoly
Dlouhodobá izolace od domova vedla u mnohých k nárůstu frustrace, vyřizovaly se staré účty, s větší či menší intenzitou propukaly nejrůznější spory a žabomyší války, tak typické pro skleníkové prostředí exilu. Pejskar byl nespokojený s tristním stavem existujících rozhádaných exilových organizací, proto na podzim 1972 dal vzniknout nové platformě, zvané Československý poradní sbor v západní Evropě. Koordinoval činnost exulantů v Německu, Švýcarsku, Francii, Velké Británii i dalších zemích, oslovoval západní vlády a veřejnost memorandy a peticemi, znovu dostával československou otázku do obecného povědomí. Viděl také příležitost v helsinském mírovém procesu, který probíhal od poloviny 70. let ve snaze zmírnit napětí mezi Západem a sovětským blokem, jak upozornit na nezákonnosti a porušování občanských práv ze strany totalitního režimu doma. Pejskar dělil spravedlivě dělil svou pozornost mezi RFE, České slovo a Sbor, ovšem s ubývajícími silami a horšícím se zrakem zavčasu usoudil, že je třeba předat žezlo mladším. V roce 1978 odešel do penze a díky americkému občanství vyměnil Mnichov za slunnou Kalifornii. Dále přispíval svými články do celé řady periodik, ale toužil si splnit ještě poslední velký sen, totiž sepsat encyklopedii osobností československého exilu, tedy politické, vědecké, umělecké, sportovní a duchovní elity, která odešla z republiky a usadila se ve svobodném světě. Dal se do práce a výsledkem bylo výjimečné čtyřsvazkové dílo „Poslední pocta“. První díl vydalo počátkem 80. let curyšské nakladatelství Konfrontace.
Pádu totality se dočkal v relativním zdraví a po listopadu 1989 se často vracel ze zámoří do vlasti pomáhat budovat demokratický tisk. 28. října 1995 obdržel od prezidenta Havla medaili Za zásluhy I. třídy. Osobně sice přítomen nebyl, nicméně ocenění si velmi vážil a chápal jej jako završení svého celoživotního zápasu za svobodu. Jožka „Pero“ Pejskar, novinář tělem i duší, zemřel v nedožitých 87 letech 22. září 1999 v kalifornském městečku Fallbrook.
