Pro méně znalé musím upřesnit, že jsem k přepravě nevyužil sloní hřbet, nýbrž pohodlnou soupravu příměstského vlaku, nesoucí toto zvířecí označení. A dlužno přiznat, že jsem byl poněkud rozladěn, neb tato komplikace znamenala jisté zdržní, a tudíž následnou nelibost mé drahé manželky, chystající doma k večeři lahodné křupavé bramboráky. Nebo cmundu, chcete-li, vošouchy, případné další krajové synonymum této vybrané lahůdky si dosaďte dle své libosti.
„Jé, maminko, to je Bart. Co tady dělá?“ Překvapená otázka zazněla z úst sotva tříleté copaté dívenky, sedící u okýnka vedle své rodičky na vlakové čtyřsedačce. Předmětem jejího dotazu nebyl žádný školkový spolužák, nýbrž pes, který právě dorazil společně se starším pánem, usednuvším naproti mamince. Já tam byl pouze do počtu a spočíval na posledním místě čtyřsedačky naproti dívence.
Tedy pes, abych to upřesnil. Jednalo se o nádhernou černobílou border kolii s ukázkově protaženým čumákem a, mohu-li to říct takto po lidsku, s úsměvem ve tváři, pravděpodobně způsobeným naší přítomností. Byl to prostě na první pohled pes lidumil.
„Ale kdepak, Věruško, to není Bart, ten je teď doma u sousedů, tenhle je mu jen hodně podobný,“ vyvedla maminka svou ratolest z omylu. Větu sice vyřkla vstřícným hlasem, ale bylo na ní znát, že se přemáhá. Navíc byla maličko pobledlá, jakoby bojovala s nějakým problémem.
„To je Renda, dobrý den, Rendo lehni… tady k mým nohám. Buď hodná a neobtěžuj ostatní,“ prohlásil starší pán, čímž nám vlastně objasnil, že nejde o pana psa, nýbrž o fenku.
Vlak se zvolna rozjížděl, nastala chvilka klidu a já mohl pozorovat zvláštní nenápadnou hru dospělé fenky a člověčího mláděte. Věruška byla zjevně na černobílé border kolie zvyklá, nejspíš se kamarádila se sousedovic Bartem a zřejmě ani Renda neměla k dětem daleko. Celá hra začala očima, ty dvě po sobě napřed toužebně pokukovaly, a poté pokračovala nenápadným přibližováním. Fenka, pamětliva povelu svého pána, se vleže pozvolna přisouvala po zemi k dívence, zatímco Věruška se namáčkla až na okraj své sedačky, co nejvíc předklonila a natáhla obě ruce ve snaze na Rendu dosáhnout.
„Věrčo, nech ji. Má sice košík, ale je to cizí pes, tak ji neotravuj a sedni si rovně.“ Maminčina slova, doprovázená usazením dcerky doprostřed sedačky, byla sice stále vlídná, avšak vyřčená neobvykle přiškrceným hlasem.
„Rendo, zpátky… Nebojte, ona je zvyklá na mou vnučku,“ oslovil starý pán napřed svého psa a hned poté maminku, a přitom popotáhl zvíře zpět ke svým nohám.
Vlak právě zastavil ve Vysočanech a my mohli v nastalém tichu zaslechnout zvláštní zvuky, na hony vzdálené od klasické směsice lidských hlasů ve veřejném dopravním prostředku. Připomínaly tiché šplouchání nebo snad vzdálené tlumené bublání a jejich původ nebyl až do příštích okamžiků vůbec jasný.
„Proboha, lidi, pohlídejte mi ji… Já už to nevydržím, fakt musím… Já ten hermelín neměla jíst… Věruš, neboj, hned se vrátím…“ Pronesla, ba téměř vykřikla Věruščina maminka teď už úplně zelená ve tváři, vyletěla ze sedačky a bezmála rychlostí světla upalovala do míst, kde mívá Elefant WC.
„Mami, kam jdeš? Maminko, proč utíkáš? Mamíí, vrať séé!“ Tak to víte, tři roky jsou tři roky, kdo má nebo někdy měl co do činění s takhle malým dítětem, určitě zná své. Věruška, možná hodně fixovaná na svou rodičku, snad popletená jejím náhlým a neodvratným úprkem, v tu chvíli zazmatkovala, ještě cosi vykřikla a chtěla se rozběhnout za maminkou.
Snažil jsem se ji zachytit, vysmekla se mi. O totéž se pokusil starý pán, také bezúspěšně. Jediný, respektive jediná, kdo si v nastalé situaci věděl rady, byla Renda. Holt ovčácké geny jsou ovčácké geny, starost o svěřence je jí vlastní a možná maminčině prosbě o pohlídání ratolesti rozuměla. Fenka v tu chvíli vyskočila z podlahy vagónu, jakoby byla na pružinu, vlastním tělem zahradila Věrušce cestu a hlubokým konejšivým hlasem pronesla několikrát za sebou hlasité uklidňující pomalé: „Haf!“ Dívenka se překvapením zastavila, chvíli nevěřícně zírala na fenku, čehož ona využila k tomu, aby ji jemně, ale rozhodně dostrkala čumákem zpátky do sedačky.
Všechno se seběhlo natolik rychle, že ani já, ani starý pán jsme nedokázali postřehnout detaily komunikace mezi dospělou fenkou a člověčím mládětem. Výsledek však byl jednoznačný, ve chvíli, kdy se Věrčina maminka nyní už s normální barvou ve tváři vrátila na své místo, byla svědkem zajímavého obrázku. Mohla vidět dcerku, jak spořádaně sedí na svém místě, štěstím bez sebe drbe za ušima psí hlavu, spočívající jí na klíně, a to vše za doprovodu hlučných úderů fenčina ocasu o zem.
Rád bych si nastalou idylku právě vzniklého přátelství mezi fenkou a dívenkou vychutnal o chvilku déle, ale nebylo mi dáno. Vlak zrovna vjížděl do další zastávky, která pro mě znamenala přestup na autobus, jedoucí k nám domů. A tak jsem si pak doma vychutnal aspoň ten bramborák, cmundu nebo vošouch, chcete-li, který se toho dne Soně opravdu vydařil.
