Jednoho pondělního rána po bujarém víkendu maminka vychází z branky u domu, směr autobusová zastávka, a míří do práce v Praze. Když ve stejnou chvíli přibržďuje před domkem auto, nějaký pán na ni volá:
„Dobrý den, prosím vás, bydlí tady ten a ten?“
„Ano, jsem jeho matka, ale není doma.“
„Výborně, tak počkejte, něco pro vás mám,“ odpovídá neznámý šofér a z kufru s viditelnou námahou vytahuje velký pytel brambor. Je pečlivě svázaný, aby jeho obsah „nevypadl“. Pytel pokládá před maminku na zem, rychle se rozloučí a nečekaje na žádný komentář viditelně zmatené paní matky, nasedá do auta…a je pryč.
Maminka tam stojí, na zemi před ní leží pytel a až teď si všimne, že se pytel nějak podezřele hýbe a začínají se z něj ozývat jasně identifikovatelné zvuky – ano, proboha! Je to chrochtání! Polévá ji horko. Ani nemusí dlouho přemýšlet, co se uvnitř nachází a kdo to zase zpískal. Horký pocit v žilách by potřebovala v tu chvíli přetransformovat do velkého kopance! Bohužel zde není ten, kdo by si ho zasloužil. Ve slušivém kostýmku a na podpatcích odtáhne pytel na dvorek.
Myšlenka je jasná – rychle to, co je uvnitř, někam dočasně a bezpečně „odložit“. Má okamžitý nápad! Vždyť máme na dvorku u domku malý chlívek. Maminka táhne pytel k chlívku a vyklízí vše, co v něm překáží. Domek koupili asi před rokem a ještě ani nestihli vymyslet, jak bývalý chlívek užitečně využít, takže do teď sloužil jako malý sklad pro zahradní nářadí a náčiní. Teď už je to jasné, tedy alespoň dočasně. Velmi opatrně otevírá zmítající se pytel. Ihned z něj s velkou radostí vyskočí roztomilý, růžový, malý čuník a odhodí ji na zeď. Maminka si pro sebe zasakruje, zavře vrátka, utře si čelo, pak i kostýmek, vyleští střevíce a spěchá na autobus do Prahy. V duchu si představuje, co všechno by teď svému synovi pěkně od plic řekla a jak by zasvištěla facka na jeho hlavu plnou bláznivých nápadů.
Večer se rodina schází k hodině pravdy. Maminka se dozvídá od svého velmi pobaveného syna, že čuníka „asi“ vyhrál na zábavě, ale že na to úúúplně zapomněl…
„No víš, jak to je, mami, přece jen pivíček bylo víc…Hele, mami, vždycky sis přece přála mít nějaké užitečné domácí zvíře, ne?“ podsouval jí bláznivou myšlenku. „A naše Arga bude mít aspoň kamaráda!“
Arga byla nezvykle poslušná a překrásná fenečka německého ovčáka, kterou získali z útulku. Byl to velký kamarád a hlavně úžasná psí máma. Na svět se jí podařilo přivést osm krásných štěňátek, o která se úžasně starala. A aby byl tehdejší výčet zvířat u nás doma kompletní, tak kromě Argy u nás bydlela ještě Káča – nalezená straka. Bylo to ptáče, co patrně vypadlo z hnízda, tak jsme ji vypiplali a ona už u nás zůstala a s Argou se spřátelila.
Jednou jsme takhle pozorovali Argu, jak trpělivě leží a všechna její štěňátka se střídala u jejího bříška a cucala mlíčko. Najednou si to k ní hopká naše zvědavá straka Káča. Arga si ji změřila a chvilku přemýšlela, jak se zachovat k drzému vetřelci. Ale pak nás odrovnala – počkala si, až byla straka na dosah, a čumákem ji přistrčila k zrovna uvolněnému cecíku. Káča byla zmatená a vůbec netušila, co se po ní chce, tak se jen vmáčkla mezi ostatní štěňátka a tvářila se, jako že je na chvilku psí mládě.
Ale zpátky k příběhu – přešlo pár dní domácího dusna, kdy si maminka velmi často posteskla: „Ten kluk mě asi zničí, není týden, aby se něco nedělo.“ Ale s přibývajícími dny už se ani nebránila našemu novému přírůstku. Dokonce od ní dostal jméno, Harry, a já si všimnul, jak se mamča s roztomilým čuníkem zpřátelila.
Čuník Harry přibíral na váze, užíval si život na dvorku a s naší fenkou Argou vymýšlel neskutečné blbosti. Bylo zábavné je pozorovat, jaké hry spolu vymýšlejí. Arga se postavila na jednu stranu dvorku, Harry křížem na tu druhou. Oba dva se rozeběhli, běželi po cestičce a uprostřed dvorku se střetli – Harry podebral čumáčkem Argu, hodil si ji na hřbet a takhle spolu běželi na druhou stranu dvorku! A tak pořád dokola. Naprosto k popukání, číslo jako do cirkusu Humberto!
Harry se pod maminčiným vedením ukázal jako velmi inteligentní prasátko. Maminka si ho vycvičila ku pomoci na zahradě a jemu se to neskutečně líbilo – chodili vedle sebe po cestičce a maminka mu vždy jen ukázala, kde má rypáčkem vyhrábnout tu plevel, tu odhodit kamínek. Zkrátka přátelství na celý život!
Jednou takhle přichází synáček domů a maminka, celá zničená, běduje: „Představ si, Harry asi dostal červinku. Myslím, že je to jeho konec!“
„Jak to? To snad néé,“ zvolal syn vyděšeně – přece jen už patřil do rodiny. Plný obav běžel do chlívku, kde viděl, jak čuník hlasitě oddychuje a je úplně rudý. „To je konec, bude se muset nechat utratit, chudák Harry,“ pronášel si pro sebe krutou diagnózu.
„Mami, a od kdy je mu takhle blbě?“ zjišťoval podrobnosti. „Co jste dělali přes den?“
Máma nahlas vzpomíná: „Noo, po snídani jsem chvilku dělala na zahradě, Harry byl úplně v pohodě, pomáhal mi a hrál si s Argou, no a po obědě jsme se opalovali na dece.“
Syn vykulil oči: „Jak, opalovali?“ nechápal.
„No, já a Harry jsme se prostě opalovali, co je na tom nejasného?“
„Mami, ty ses asi zbláznila! Harry je prase, nemůže se opalovat! Tak já ti něco řeknu – nemá červinku, Harry se prostě spálil a má úpal a úžeh dohromady!“
Mamča se vážně zamyslela a pak radostně vyskočila ze židle a hrabala se v šuplíku: „To máš pravdu, synáčku, chudáček Harry, jdu ho namazat Indulonou!“
A tak Harry, prasátko domácí, mohl ve svém životě aspoň na chvilku zažít člověčí pocit, coby turista opalující se na Seychelách.
Dožil se úctyhodných kil a když přišla jeho hodina, odvezl si ho místní řezník. Nabízené jitrničky jsme s poděkováním odmítli, ale vzpomínky na výjimečné prasátko Harryho, naši báječnou fenečku Argu a straku Káču nám zůstaly navždy.
