Nedávno jsem jela autobusem a v něm si hezky popovídala. Když potkám někoho, kdo začne zajímavě povídat, tak se stávám velmi dobrou posluchačkou. Učím se způsobu jeho vidění, piji jako tu živou vodu jeho řeč, která kvete, bují, rozvíjí se a mnohdy zní i krásnou strunou lidového humoru.
Ovšem tento spolucestující byl trochu jiný - začal mi mimo jiné vyprávět horáckým nářečím, jak v minulosti jezdívaly první autobusy. Nahoře měly zavazadlové prostory, které byly naplněné vším možným a snad i nemožným - přesně tak, jak jsem to objevila na staré fotografii. A dodává, že on jako malý chlapec se na ně rád a hlavně velmi udiveně díval.
Ve vzpomínkách pokračoval: "Dnes ož moc ledi autobusama nejezdí, skoro všeci maji auta. A ráno vozijó nekteří rodiče děti do škol, ktery só vzdáleny třeba jen nekolik desítek metrů. V mým dětství jsme všeci chodile do škol pěške a mnozi jsme to měle aji nekolik kilometrů..."
Jak mile mi zní malebná řeč mého rodného kraje. V duchu si přiznávám, že bych nejraději stále poslouchala a ani neodpovídala. Nejde to...
Tak i já se ve vzpomínkách vracím do svého dětství, kdy jsem od malička musela chodit pomáhat na naše rozsáhlá pole a louky, které byly některé velmi, velmi daleko a to až u lesa. A tak vždy při této cestě jsem přímo snila o tom, kdyby tak něco jelo a já se mohla svézt. V té době se ovšem v těch našich končinách objevovali jen koně nebo kravičky s povozy naplněné většinou senem, v době žní to byly snopy obilí, na podzim brambory, řepa, v zimě se vozilo z lesa dříví na topení. A v mém útlém dětství bylo i to kolo na vesnici velikou vzácností.
Dnes doba pokročila, u některých domků parkují třeba i tři auta. Vím, že každý do práce jede třeba jinam, takže jsou využita.
A já zase slyším souseda v autobuse, jak vzpomíná na své mládí, v kterém cestoval dál do vyších škol. Říká: "Často bele autobuse tak přeplněny, že sem celó cesto mosel stát jenom na jedné noze..." Ano, to jsem s ním naprosto souhlasila, protože tak jsem v mládí cestovala do dalších škol ve městech i já...
Na dnešek jsem velmi dobře spala a měla v noci hodně snů. A jeden byl skutečně zajímavý. Ve snu jsem byla mladá a šla vesničkou, kde nejezdila žádná auta. U každého domečku byla lavečka, kde seděly usměvavé babičky nebo i dědečci, já je zdravila a oni měli i čas se mnou prohodit dobré a laskavé slovo. V dnešním snu jsem se snad ocitla v hluboké minulosti - tam nikdo nespěchal, všude bylo plno květin, v čistém vzduchu poletovali ptáčci, pestrobarevní motýlci i včeličky, malé děti si klidně hrály i na cestě a prázdné silnici.
A tak dnes zjišťuji, že v mém vyšším věku se moje sny úplně změnily. Zase bych si přála alespoň občas vidět ten život bez té přemíry aut. Chtěla bych zase vidět u domků lavečky, které budou místem pro odpočinek a k milému sousedskému popovídání. A chtěla bych zase vidět venku plno vesele si hrajících a sportujících dětí i mládeže. Ovšem bez té přemíry chytrých telefonů...
