Nejvýznamnějším momentem odporu byla bitva u Adwy v roce 1896, kdy císař Menelik II. vedl etiopské vojsko k vítězství nad italskými kolonizátory. I když se později Mussoliniho fašistická Itálie pokusila zemi okupovat v letech 1935–1941, Etiopie nikdy nebyla plně podrobena.
Velkolepá minulost, bídná současnost. Kulturní bohatství, hladomory. Císař Haile Selassie se sice stal symbolem odporu na mezinárodní scéně a v rastafariánském hnutí je uctíván jako božská postava (Lev z Judy), ale zároveň to byl v podstatě autoritářský vládce. Etiopie si po celá staletí uchovala vlastní monarchii, jazyk, písmo a náboženskou identitu. Tato kulturní kontinuita je v africkém kontextu výjimečná. Etiopie přijala křesťanství jako státní náboženství již ve 4. století. Etiopská ortodoxní církev je tudíž jednou z nejstarších křesťanských církví na světě – starší než většina evropských církví. Uchovala si starobylé rituály, jazyk ge'ez (který se používá dodnes při liturgii) a vlastní biblický kánon, který zahrnuje i knihy, jež nejsou součástí západní Bible. Etiopie je rovněž domovem komunity Beta Izrael. Jedná se o etiopské Židy, kteří si po staletí uchovávali své tradice, svátky i rituály. V moderní době byli uznáni jako skuteční Židé a mnozí z nich byli přesídleni do Izraele. Jsou rovněž označováni jako „Falašové“. Náboženství není v Etiopii pouze duchovní záležitostí – je hluboce zakořeněno v každodenním životě, což jsme pozorovali během našeho putování v této zemi. Podle místní tradice navštívila královna ze Sáby krále Šalomouna v Jeruzalémě a jejich syn Menelik I. se stal zakladatelem etiopské dynastie. Tato linie vládla v Etiopii po tisíciletí až do konce monarchie v roce 1974, kdy byl Haile Selassie svržen vojenskou juntou, která postupně odstranila monarchii, zatkla císaře a vyhlásila socialistický stát podporovaný Sovětským svazem. Po Selassieho pádu začala v Etiopii komunistická diktatura, jež vedla k dlouhé občanské válce a obrovskému lidskému utrpení. O tom všem nám vyprávěl náš řidič a průvodce Negaš, jehož rodina toto všechno zažila na vlastní kůži. Jeho rodiče a příbuzní přišli o veškerý majetek, byli vězněni a někteří z nich byli umučeni. Negaš se z toho nevzpamatoval do února 2012, kdy jsme přistáli na letišti v hlavním městě Addis Abeba ("Nový květ" v amharštině).
Etiopie nebo Habeš? Dnešní oficiální název státu je Etiopie. Pochází z řeckého Aithiopia, což znamená „země opálených lidí“. Habeš je historický název používaný v Evropě (včetně češtiny) pro Etiopské císařství, které existovalo od 13. století až do roku 1974.
Negaš nás zavezl do hotelu Regency Addis, kde jsme strávili dvě noci. Seznámili jsme se tam s velmi důležitou součástí etiopské kultury s názvem "injera" (čte se "indžera"). Je to velká, tenká placka s jemně porézní strukturou a kyselou chutí, která vzniká fermentací těsta. Základní surovinou je mouka z teffu, což je drobné bezlepkové obilí. Těsto se nechává kvasit 2–3 dny. Dodává mu to charakteristickou chuť a lehce gumovou konzistenci. Pokrmy se servírují přímo na injeru, která tedy slouží jako talíř. Jí se rukama. Při jídle jsme si vždy odtrhli kousek injery a nabírali jsme s ním omáčku, maso nebo zeleninu. Tento způsob stolování podporuje sdílení jídla a vzájemnou blízkost lidí, což je v etiopské kultuře velmi důležité. Manžel si na injeru nejraději objednával místní pikantní kuřecí nebo hovězí pokrmy, já jsem dávala spíše přednost červené čočce nebo pyré z cizrny či bobů. Injera není jen jídlo – je to rituál, tradice a chuť Etiopie. S trochou nadsázky lze říci, že kdo nejedl injeru, nebyl v Etiopii.
Zde jsme jedli naše "injery"
Je zajímavé, že ruský spisovatel Alexandr Sergejevič Puškin měl předky z Habeše. Jeho pradědečkem byl totiž Abram Petrovič Hannibal, africký šlechtic, který byl jako dítě odveden do Osmanské říše a později se dostal až do Ruska, kde si ho oblíbil car Petr Veliký. Hannibal byl vzdělaný, sloužil jako vojenský inženýr a generál a stal se významnou osobností carského dvora. Puškin se ke svému africkému předkovi hrdě hlásil a věnoval mu historickou povídku „Mouřenín Petra Velikého“.
První seznámení s hlavním městem. Addis Abeba leží vysoko v Etiopské vysočině v nadmořské výšce přes 2 300 metrů, což z ní činí jedno z nejvýše položených hlavních měst světa. Město bylo založeno v roce 1886 císařovnou Taytu Betul, manželkou císaře Menelika II. Negaš nás zavezl k sídlu Africké unie, které bylo postaveno s pomocí Číny. Míjíme rovněž důkladně střežený objekt ambasády USA, jenž působí jako nedobytná pevnost. V Národním muzeu Etiopie je uložena slavná fosilie Lucy – jednoho z nejstarších známých předků člověka. Katedrála Nejsvětější Trojice je místem posledního odpočinku císaře Haile Selassieho. Tržiště Merkato je považováno za největší otevřený trh v Africe. Addis Abeba je městem kontrastů – tradiční chatrče vedle moderních výškových budov, ortodoxní kostely vedle mešit, shon trhů vedle klidných parků.
Hned na začátku této cesty nás postihla nepříjemná věc. Starší fotoaparát přestal definitivně sloužit. Přemýšleli jsme, jak tuto situaci vyřešit. Negaš navrhl koupit mobil. Nebyl zrovna kvalitní, ale nějaké fotky se nám podařilo udělat. V tomto článku použiji i několik volně dostupných fotografií z Pixabay. V dalším průběhu putování Etiopií zažijeme bohužel ještě nejedno zklamání.
Vysoko nad ruchem etiopské metropole Addis Abeby se tyčí hora Entoto. Právě zde, obklopen eukalyptovými lesy a oparem horského vzduchu, stojí jeden z nejvýznamnějších svatostánků země – Entoto Maryam. Byli jsme rádi, že si tam odpočineme od chaosu metropole. Kostel byl postaven v roce 1877 císařem Menelikem II., který si horu Entoto zvolil jako své první sídelní místo. Teprve později se rozhodl přesunout hlavní město do údolí, kde vznikla Addis Abeba. Architektura kostela je typická pro etiopskou ortodoxní tradici – osmihranná stavba s barevnými freskami a ikonami. Při návratu serpentinami dolů do Addis Abeby vidíme sehnutou stařenku nesoucí na zádech obrovský náklad dříví. Krutá realita Afriky.
Entoto Maryam, kostel svaté Marie - volně dostupná fotka z Pixabay
Po dvou dnech míříme na sever. V roce 2012 byla silnice A3 z Addis Abeby do Bahir Daru přes Debre Markos už téměř celá zpevněná. Budeme se jí vracet. Na cestu tam jsme si ale zvolili alternativní trasu B31 přes Motta a Bichena, která je sice malebnější, ale náročnější, protože byla pouze místy asfaltovaná.
Cesta z Addis Abeby do Bahir Daru není pouze přesunem mezi dvěma městy, je to výprava napříč srdcem Etiopie. V Toyotě Landcruiser, která se zdá být stvořená pro africké silnice plné výmolů, se člověk cítí jako v bezpečné bublině. Ale za okny se odehrává jiný svět. Silnice je živá. Neustále se po ní pohybují davy lidí – muži, ženy, děti – všichni pěšky. Mnozí se opírají o typickou etiopskou hůl. Někteří nesou na zádech pytle s obilím, jiní vedou osly nebo krávy. Kráčí až desítky kilometrů, protože nemají ani pár birrů na otlučený mikrobus. Mnohdy je obtížné se jim podívat do očí v unavených tvářích.
Alternativní trasa B31 přes Motta a Bichena - život na silnici a kolem ní
V Etiopii nežijí pouze křesťané. Významné místo zde zaujímá islám. Přibližně 34% obyvatelstva – kolem 45 milionů lidí – se hlásí k islámu. Přítomnost tohoto náboženství v Etiopii sahá až do 7. století, kdy první stoupenci proroka Mohameda hledali útočiště v křesťanském království Aksum. Toto poskytnutí útočiště vytvořilo historické pouto mezi islámem a Etiopií, které trvá dodnes. Většina etiopských muslimů jsou sunnité, ale existují i komunity praktikující súfismus, šíitský islám a ahmadíju. Somálské a afarské regiony jsou převážně muslimské, více než 95 % jejich obyvatel se hlásí k této víře. V jižní Oromii je téměř polovina obyvatel muslimská. Islámské tradice v Etiopii jsou často propojeny s místními zvyky. Mešity, koránské školy a náboženské svátky jako Eid al-Fitr a Mawlid jsou nedílnou součástí života komunity, zejména ve venkovských oblastech. V Etiopii existují rovněž animistická etnika, která tvoří přibližně 2,6 % populace, tedy 3,5 milionu lidí. Zachovávají některé z nejstarších duchovních tradic na africkém kontinentu. Tyto domorodé víry se praktikují především na jihu země. Animistické víry jsou zakořeněny v úctě k přírodě, předkům a duchům. Posvátné háje, řeky a hory jsou považovány za místa, kde přebývají duchové. Náboženská rozmanitost Etiopie je charakteristickým rysem její národní identity. Muslimové, křesťané a animistické komunity často žijí vedle sebe, sdílejí tržiště, festivaly a dokonce i mezicírkevní sňatky. I když občas dochází k napětí, převládá soužití a vzájemný respekt. Zejména ve venkovských oblastech se náboženské hranice stírají. Není neobvyklé, že animistické rituály jsou začleněny do islámských nebo křesťanských praktik.
Mešita cestou do Bahir Daru
Krajina se mění. Místy jsou vidět zelené kopce, ale většinou jedeme přes vyprahlé pláně, kde se za naší Toyotou zvedala oblaka prachu.
Zelené pahorky často přecházejí do žluti vyprahlé Etiopské vysočiny, kde se za každým projetým vozidlem práší.
Občas se objeví vesnice, kde se život odehrává v hliněných domech a pod stínem stromů. Děti nám občas mávají, jako by každé projíždějící vozidlo pro ně bylo událostí dne. Z pohodlí klimatizovaného vozu je snadné zapomenout na realitu venku. Přemýšlíme o tom, jak si někdy nevážíme toho, co máme u nás doma.
Scény z venkovského života
Po únavné desetihodinové cestě jsme konečně v cíli. Náš první výlet povede k vodopádům Modrého Nilu. V reklamních brožurách cestovních kanceláří tyto vodopády vypadají jako africká Niagara - burácející masa vody padající z velké výšky. Cesta vede přes vesnice, kde vidíme ženy nesoucí vodu v hliněných džbánech, děti pasoucí kozy a muže unaveně pracující na polích. Pak přijde zklamání. Místo burácení jen tenký proud vody, který se líně vine přes skalní hranu. V období sucha je totiž průtok Modrého Nilu regulován přehradami, a tak se z vodopádů stává jen stín toho, co slibují cestovky.
My však nejezdíme za atrakcemi, chceme spíše vidět život místních lidí, kteří jsou v každodenním kontaktu s Modrým Nilem. A přijdeme si na své. Děti se koupou v tůních řeky, ženy perou prádlo, muži loví ryby. Řeka pro ně není atrakcí, ale zdrojem života.
Bahir Dar leží na jezeře Tana, které je největší sladkovodní plochou v Etiopii. Plavba po jeho hladině směrem ke klášteru Azwa Mariam na poloostrově Zege je jako cesta zpět v čase. Moderní svět pomalu mizí v ranní mlze. Z přístavu vyrážíme na loďce poháněné malým motorem.
Náš řidič a průvodce Negaš
Všude kolem je klid kontrastující s ruchem města, které jsme nechali za sebou. Po necelé půlhodině se před námi vynoří poloostrov Zege porostlý bujnou vegetací.
Jsme přivítáni hlavním knězem kláštera. Mniši na jezeře Tana žijí v ústraní, oddáni modlitbě, studiu a péči o svatá místa. Každý klášter má svého strážce, který návštěvníky provází a odemyká pokladnice duchovního bohatství. Přístup k některým klášterům je omezen – například ženám není z náboženských důvodů povolen vstup do určitých svatyní.
Klášter Azwa Mariam je kruhová stavba s doškovou střechou. Působí skromně, ale mysticky.
Přispívá k tomu vůně kadidla, svaté relikvie, ikony a starobylé barevné fresky, které vyprávějí biblické příběhy v etiopském stylu.
Kláštery na jezeře Tana jsou živými středisky starobylé víry, kde se uchovávají rukopisy staré stovky let. Mniši zde žijí prostým životem.
Pě
Skromné obydlí mnichů
Pěstují se zde různé plodiny, včetně etiopské kávy. Mniši jsou na plody své práce patřičně hrdí, takže se dozvídáme zajímavé věci. Z amharštiny do angličtiny nám jako všude překládá Negaš. Etiopie je považována za pravlast kávy – konkrétně odrůdy arabika. Podle legendy objevil její povzbuzující účinky pastevec Kaldi, když si všiml, že jeho kozy po konzumaci červených bobulí tančí a poskakují. Káva se v Etiopii pěstuje převážně ve vyšších nadmořských výškách (1500 až 2300 m n. m.) v přirozeném lesním prostředí bez chemie. Káva zde není jen nápoj, ale společenský a duchovní obřad zvaný "bunna". Zelená zrna se ručně praží, drtí a louhují, přičemž se podávají tři šálky: abol, tona a baraka, každý s jiným významem požehnání. Odmítnutí šálku je považováno za nezdvořilé.
Plavba k tomuto klášteru nebyl výlet, ale spíše duchovní zážitek. Voda, ticho a mystika tohoto místa se spojí v jedinečný okamžik, který nám zůstane dlouho v paměti.
Cesta mezi městy Bahir Dar a Gondar měří přibližně 170 km. Silnice se klikatí přes Amharskou vysočinu, kde se střídají zelené kopce, vesničky s kulatými chýšemi a výhledy na údolí řeky Modrý Nil.
Pohledy do údolí Modrého Nilu
Tradiční dům ve vesnici, zřejmě sídlo místní správy
Sklizeň úrody
Krajina cestou do Gondaru
Gondar, někdy psáno jako Gonder, byl od roku 1635 až do poloviny 19. století hlavním městem Etiopie. Založil ho císař Fasilides, který zde vybudoval královský komplex Fasil Ghebbi, dnes zapsaný na seznamu UNESCO. Tento opevněný areál připomíná evropské hrady, ale s etiopským duchem – kamenné věže, paláce a lázně se mísí s tropickou vegetací a mystickou atmosférou. Kostel Debre Berhan Selassie je známý svými freskami, kde strop zdobí řady andělských tváří.
Jsou zde i starobylé lázně, které se každoročně zaplňují vodou při svátku Timket, oslavě křtu Krista. Nedaleká vesnice etiopských Židů připomíná pestrou náboženskou historii regionu. Náš hotel Goha byl pohodlný a dobře zapadal do středověké atmosféry Gondaru. Přispěly k tomu i zpěvy, které do našeho pokoje doléhaly z nedalekého svatostánku. Ačkoliv jsme si nejprve mysleli, že se jedná o hlas muezzina z mešity, brzy jsme pochopili, že posloucháme velikonoční zpěvy.
Procházka ve starém Gondaru
Negaš je velmi kultivovaný a vzdělaný člověk pocházející z původně bohatější rodiny. Jak jsem již uvedla, prosovětský režim Mengistu Haile Mariama zásadně změnil postavení a život jeho rodiny. Mengistu se stal vůdcem vojenské junty známé jako Derg, která převzala moc po pádu monarchie. Jeho vláda byla poznamenána násilím, zejména během tzv. Rudého teroru (1976–1978), kdy byly tisíce politických odpůrců uvězněny, mučeny nebo popraveny. Negaš však přesto zůstal věrný sám sobě. Každé ráno se objevil jako "ze škatulky", čistě a vkusně oblečen. Právě díky jeho znalostem a dobré angličtině jsme se o jeho zemi hodně dozvěděli. Byl rovněž hluboce nábožensky založený a důsledně dodržoval velikonoční půst. V roce 2012 začal etiopský velikonoční půst 20. února, sedm týdnů před Velikonocemi. Na tento den připadá Pondělí čistoty, kterým začíná období 55 dnů půstu před etiopskými Velikonocemi (Fasika). Etiopská ortodoxní církev dodržuje půst velmi přísně – bez masa, mléčných výrobků, vajec a často i bez oleje. Platí i zákaz alkoholu. Jídlo až po třetí hodině odpoledne, mnohdy jen jednou denně. Zaměření na modlitbu, pokání a milosrdenství. Půst není vnímán jako trest, ale jako cesta k duchovní obnově. Věřící se snaží očistit tělo i duši, připravit se na radostné vzkříšení Krista a zároveň projevit solidaritu s chudými. Hudba hraje v etiopské liturgii klíčovou roli. Velikonoční zpěvy jsou zpívány v klasickém jazyce ge'ez, který se používá výhradně pro bohoslužby. Zpěváci jsou vyškoleni v posvátné hudbě, poezii a liturgickém tanci. Hudba je často doprovázena tradičními nástroji kebero (buben) a tsenatsil (liturgické činely), které dodávají rytmus a slavnostní rámec.
Kromě Negaše jsme se domlouvali spíše rukama, ale přesto si dodnes pamatuji, jak se řekne amharsky "bez cukru" - yale səkwar. Amharština je v Etiopii hlavním úředním jazykem. Patří mezi semitské jazyky, což ji řadí do stejné skupiny jako arabštinu či hebrejštinu. Používá slabičné písmo ge'ez. Amharštinou mluví jako mateřským jazykem přibližně 29 % obyvatel. Kolem 34 % lidí mluví jazykem oromo, přičemž ale většina obyvatel země amharštinu používá jako druhý jazyk v úředním styku a ve školství.
Dalším cílem našeho putování bylo pohoří Semien. Měl to být zlatý hřeb této naší cesty, ovšem realita byla zcela jiná. Abychom získali Negaše jako řidiče a průvodce, museli jsme souhlasit s tím, že nám majitel cestovky, která nám ho zprostředkovala, rezervuje i námi vybrané hotely. To byla ovšem chyba. Chtěli jsme strávit dvě noci uprostřed národního parku Semien s výhledem podobným jako na níže uvedené fotografii. Cestovní kancelář ale chtěla dosáhnout lepší ceny, abychom si nezvolili konkurenci, a rezervovala nám jiný hotel, dole ve městě Semien. To jsme ovšem netušili, takže jsme se registrovali na správě národního parku, zaplatili příslušný poplatek a natěšení stoupali klikatou silničkou k vysněnému hotelu. Recepční dlouho hledal naši údajnou rezervaci. Marně. Hotel byl plný a naše rezervace neexistovala. Jediný pohled do národního parku, na který nikdy nezapomeneme. Ani jsme nestačili udělat fotku. Negaš zavolal majiteli cestovky. Ten se přiznal, co zavinil. Manžel byl rozhněvaný. Místo snového ubytování máme rezervaci ve špinavém hostelu, ve kterém jsem se odmítla ubytovat. Malou útěchou bylo, že jsme jako kompenzaci dostali zdarma dvě noci v bungalovu rezortu Abay Minch Lodge na jezeře Tana. Nejprve ale bylo nezbytné vrátit se do Gondaru a přespat tam jednu noc. Bylo to o to horší, že jsme se těšili na sprchu, protože silnice z Gondaru do Semienu byla velmi prašná. Auto bylo pokryto silnou vrstvou prachu, který se dostal i dovnitř, takže stejně byl postižen náš kufr i my sami.
Něco podobného jsme spatřili od hotelu, kde jsme měli mít rezervaci - volně dostupná fotka z Pixabay
Přišli jsme o hodně. Pohoří Semien na severu Etiopie se zvedá k nebi jako kamenná modlitba. Je to bezpochyby jedno z nejúchvatnějších a nejstarších horských pásem Afriky. Je to krajina, která se vymyká běžným představám o africké přírodě: místo savan a pouští tu najdeme strmé útesy, hluboké kaňony a vrcholy přesahující 4 500 metrů. Pohoří Semien vzniklo před miliony let vulkanickou činností, jež vytvořila dramatickou krajinu plnou bazaltových skalních stěn a erozních útvarů připomínajících gotické katedrály. Nejvyšší vrchol Ras Dašen (4 550 m) je zároveň nejvyšší horou Etiopie. Žijí zde zvířata, která nenajdeme nikde jinde na světě. Opice "dželada" s rudou skvrnou na hrudi. Etiopský vlk – jedna z nejvzácnějších šelem na světě. Ibex walia – horská koza s mohutnými zahnutými rohy. Celá oblast je od roku 1978 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Etiopská pravoslavná církev vnímá tyto hory jako místo blízké Bohu a poutníci sem dodnes přicházejí hledat klid, modlitbu a spojení s přírodou. Pro cestovatele jsou tady stezky, které vedou přes vysokohorské pastviny a vesnice s tradičními kamennými domky. Mohli jsme zde zažít noc pod hvězdami ve výšce přes 3 000 metrů, pozorovat dželady při ranním slunci a naslouchat tichu, jež má v těchto horách téměř posvátný charakter. Nic z toho se nepovedlo, kromě toho krátkého nezapomenutelného pohledu do pohoří.
Kompenzace v rezortu Abay Minch Lodge na jezeře Tana nakonec nebyla tak špatná. Abychom se tam dostali, museli jsme znovu projet v oblacích prachu úsek do Gondaru a po noci strávené v tamním hotelu se vrátit do Bahir Daru. Ve městě krásně kvetly barevné stromy.
Byl velikonoční půst, takže se podávaly veganské snídaně, ovšem personál nám ochotně přidal vajíčka. Dodnes slyším zpěv ptáků kolem našeho bungalovu. Spřátelili jsme se s mladým nosičem zavazadel jménem Anelay Terefe. Mimo jiné nám zprostředkoval návštěvu chýše místních obyvatel. Otřesný zážitek. Lidé spí na zemi, vaří v místnosti na otevřeném ohni, nemají žádné sociální zařízení. Nešlo jim nepřispět menším obnosem, který pro ně však byl významným přínosem do rodinného rozpočtu.
V Bahir Daru pramení z jezera Tana Modrý Nil - v nadmořské výšce přibližně 2 560 metrů. Nedaleko pod Bahir Darem se řeka vrhá přes výše zmíněné vodopády. Poté vstupuje do hlubokého kaňonu, který se táhne asi 400 km. Tato soutěska je jedním z nejdrsnějších a nejnepřístupnějších terénů v Africe. Následně se řeka vine Etiopskou vysočinou a přijímá vodu z četných přítoků. Do Súdánu vtéká poblíž města Er Roseires. Pokračuje severozápadním směrem Súdánem a nakonec se v Chartúmu, hlavním městě Súdánu, spojuje s Bílým Nilem a vytváří hlavní řeku Nil, která se v Egyptě vlévá do Středozemního moře. Modrý Nil přispívá do sjednoceného Nilu v poměru 85 %. Bílý Nil jsme viděli ve Rwandě a soutok obou Nilů v Chartúmu. O tom všem přemýšlíme, když stojíme na mostě přes Modrý Nil v Bahir Daru.
Bahir Dar je poměrně moderní město.
Cestou zpět do Addis Abeby jsme zvolili alternativní trasu silnicí A3. A nelitovali jsme. Opět jsme měli možnost sledovat místní kolorit.
Obrázky z cesty po silnici A3 z Bahir Daru do Addis Abeby
Ve městě Debre Markos (Markova hora) jsme jedli naši nejlepší polévku "zuppa di pomodoro". Proč tam byla tak dobrá? V okolí Debre Markos se pěstují mimořádně chutná rajčata. Nadmořská výška a sluneční záření zvýrazňují jejich přirozenou sladkokyselou chuť, což je ideální pro polévku na bázi rajčat. Tato rajčata jsou zde pěstována ekologicky, což polévce dodává svěží a zemitou hloubku, kterou nelze jinde dosáhnout. Etiopští kuchaři navíc do polévky "zuppa di pomodoro" přidávají místní aromatické přísady, jako je koření berbere, česnek a cibule – ingredience, jež jsou základem etiopské kuchyně. Někdy dodávají i kořeněné máslo, takže polévka získá jemnou ořechovou příchuť, která ji ještě výrazněji odlišuje od italské varianty. Během půstu se etiopští ortodoxní křesťané vyhýbají mléčným výrobkům a masu. Zuppa di pomodoro, zejména ve veganské podobě, se tudíž pro ně stává dokonalým jídlem. Je výživná, sytá a splňuje pravidla půstu. "Zuppa di pomodoro", kterou jsme jedli v Debre Markos, byla italská jménem, ale etiopská duchem.
Scény z Debre Markos
Jsme zpět v Addis Abebě. V okolí hlavního města se nachází několik kráterových jezer, která jsou známá svou tmavě modrou vodou a bujnou vegetací v okolí. Jedním z nich je jezero Bishoftu. Cesta autem tam trvá zhruba jednu hodinu. Jezero je obklopeno strmými stěnami kráteru.
Jezero Bishoftu
Město Bishoftu a jeho okolí spadá přímo do regionálního státu Oromia, který obklopuje Addis Abebu jako prstenec a je ústavní domovinou národa Oromo, největší etnické skupiny v Etiopii. Proto se lze na jezeře seznámit s kulturou tohoto národa. Náš průvodce Negaš je sice Amhara, ale jeho znalosti Etiopie jsou všestranné, takže se opět dozvídáme zajímavé věci. Oromo hovoří jazykem Afaan Oromo, který patří do kušitské větve afroasijské jazykové rodiny. Pocházejí z oblasti kolem jezer Chew Bahir a Chamo na jihu Etiopie a severu Keni. Od 16. století se začali šiřit směrem na sever, západ a východ, čímž obsadili rozsáhlé území v oblasti známé dnes jako region Oromia. Tato expanze nebyla jen vojenská, ale i kulturní – Oromo často asimilovali místní obyvatele prostřednictvím systémů jako Gudifacha (adopce) nebo Mogasa (přijetí cizinců do klanu). Jedním z nejvýraznějších rysů kultury Oromo je systém Gadaa – unikátní forma demokratické správy, která fungovala po staletí. Každých osm let se volil nový vůdce, označovaný jako Abbaa Gadaa, a moc byla sdílena mezi různými věkovými skupinami. Gadaa není jen historická záležitost – v posledních desetiletích zažívá kulturní renesanci, zejména v rámci hnutí za autonomii Oromie. Přibližně 50–60 % Oromo vyznává islám, zbytek jsou křesťané nebo praktikují Waaqeffanna, původní monoteistické náboženství uctívající božstvo Waaqa. Waaqeffanna je hluboce spojená s přírodou, morální rovnováhou a úctou k předkům. Její obřady se často konají u posvátných jezer, jako je Hora Arsadi v Bishoftu, kde se každoročně slaví Irreecha – svátek díkůvzdání.
Cestou k jezeru jsme jeli kolem gigantické čínské průmyslové zóny Dukem. Jsou tam desítky čínských továren vyrábějících textil, plasty a stavební materiály. Nachází se zde rovněž závod na zpracování kůží a výrobu kožených výrobků. Všechny nápisy pouze v čínštině.
V oblasti jezera Bishoftu se rozvíjí pěstování květin. Květinové farmy zaměstnávají tisíce lidí, často ženy z venkovských oblastí, které by jinak měly omezené pracovní příležitosti. Etiopie je jedním z největších afrických vývozců řezaných květin, hlavně do Evropy (přes nizozemskou burzu). Květiny koupené u nás v Praze mnohdy pocházejí právě z Etiopie. Květinové farmy často vznikají na úrodné půdě, která by jinak sloužila k pěstování potravin. V některých případech dochází k vyvlastnění půdy bez plné kompenzace. Květiny vyžadují obrovské množství vody, často z jezer nebo podzemních zdrojů. Může to vést k nedostatku vody pro místní obyvatele a zemědělce, zejména v období sucha. Používání pesticidů a hnojiv kontaminuje půdu a vodu, což ohrožuje zdraví lidí i ekosystém. Přiznám se, že květiny z dovozu jsme již přestali kupovat. Máme rádi naše luční kvítí. A ani není třeba je trhat. Stačí se kochat pohledem na ně.
Ještě donedávna jsme si s Negašem psali. Nemá štěstí ani v současné době. Chtěl si založit vlastní cestovní kancelář, koupil někde v zahraničí ojeté auto, které však neprošlo celním odbavením. Nepochopili jsme, v čem byl vlastně problém. Pravděpodobně si auto ponechal některý zkorumpovaný úředník na celnici. Chtěli bychom Negašovi znovu napsat. Měli jsme ho moc rádi.
