„Jednadvacet, dvaadvacet, … zatím je asi čtyři kilometry daleko,“ počítali jsme nahlas dobu do zahřmění. Momentální bezvětří bylo klidem před opravdovou bouří. To nám už začínalo být jasné. Z jedné strany se blížila černočerná mračna, z druhé rychleji a ještě hrozivěji vyhlížející šedočerná, podobající se valivému dýmu z nějaké hořící ropné rafinerie.
„Co se to sem šine za hrůzu?“ Zvedající se vítr nás zneklidněl, a tak jsme raději pozorovali další vývoj z bezpečí prosklené verandy. Po chvíli se vítr změnil ve vichřici a spustil lijavec, bičující zemi všemi směry. Hromy i blesky spouštěly hrůzu už naprosto současně. Bouře dorazila ve vší síle k nám. Náhle z verandy, naprosto nečekaně, vyrazila mladší dcera. Než jsme se vzpamatovali, byla zpátky a v náručí svírala promočené a vyděšené štěně bígla, co zahlédla u vrátek. Přátelské a vděčné štěně v mžiku zdomácnělo a zhltlo večeři našeho nimravého knírače. Ten, ač jindy dobrák od kosti, se rozlítil natolik, že jsme je v dalším mžiku rvali od sebe. Co teď? Spolu být nemohou, na verandě nám to cizí štěně nejspíš zdevastuje všechny boty a za dveřmi výhružně vrčel náš knírač Bertík.
„Zavřeme ho zatím dozadu do dílny,“ navrhla jsem nesměle. Ale všichni přítomní milovníci zvířat se do mě pustili, jako bych já jejich milovníkem nebyla. „Ty nemáš srdce! Vždyť se tam bude bát!“ Věděli jsme, že štěně patří lidem o ulici dál. Venku se však ženili všichni čerti i s Luciferem. Další zlověstné zavrčení obou psů rozhodlo, že můj tehdejší manžel popadl bundu s kapucí, naše vodítko, cizího psa a vyrazil vstříc živlům a štěněcímu domovu. Nekonečnou půlhodinku jsme vyhlíželi z verandy. Mezitím vypnuli proud, a tak jen blesky sem tam osvětlovaly tu spoušť venku. „Třeba ho pozvali dál, než to z nejhoršího přejde,“ ozývaly se do tmy dohady.
Každý si šel najít nějakou baterku nebo svíčku a sotva se nám podařilo dům trochu osvětlit, ozvalo se z verandy: „Pojďte sem!“ Uprostřed velké kaluže, vyteklé z manžela a z cizího psa, plavaly naše boty. „Nikdo není doma.“ Znovu stejný problém, tentokrát v plovoucí verandě. „Vrátka měli otevřené? Bušil jsi na okna?“ zasypávali jsme ty dva vodníky, z kterých dál crčelo do už tak plovoucích bot, dotazy. „Je tam tma,“ bránil se manžel. „Ale vždyť nejde proud!“ vztekala se dcera. Psi se znovu zuřivě rozštěkali a manžel vyrazil na druhý pokus. Stejně už na něm nebyla nitka suchá. Po dalších dlouhých asi dvaceti minutách se vrátil konečně bez psa. Vnutil ho nakonec sousedům, zprvu nedůvěřivým k cizímu muži, v kápi tmavé bundy se podobajícímu spíše potulnému mnichu, bušícímu ve tmě na dveře za zvuku hromů a odlesku blesků mezi provazci vody.
Ráno bylo štěně opět u vrátek. Ale to už alespoň svítilo sluníčko.
***
Stalo se to před více než 30 lety. Deník Mladá fronta DNES tehdy vyhlásil pro své čtenáře literární soutěž na téma „Dobrý skutek“ … a vyhrála jsem krásný, voděodolný červený batoh s jejich logem. :-)
