Úrodný pás podél pobřeží oproti tomu patří vůbec k nejkrásnějším regionům celého kontinentu. Příjemným klimatem připomíná Kalifornii či Středomoří, daří se zde zemědělství a především vinařství. Četná zvlněná údolí s ovocnými sady, vinicemi, olivovými háji a eukalyptovými lesíky vždy lákaly návštěvníky.
Srdcem a metropolí státu je Adelaide, rozléhající se na úrodné pláni mezi zalesněným vrcholkem Mount Lofty a zálivem svatého Vincenta. Kam oko z města dohlédne, samá zeleň. Kam oko z historického centra dohlédne, ještě více zeleně. Již původní architektonický návrh Adelaide totiž počítal s tím, že zástavbu ze všech směrů budou obklopovat parky a oddělovat centrum od dalších čtvrtí, které mezitím vyrůstaly jako houby po dešti. Příjemný ráz umocňovala ještě říčka Torrens a botanická zahrada. Zároveň však středu města nechyběly široké bulváry plné obchodů, především King William Street a North Terrace, kde se v těsném sousedství nachází kampus univerzity, galerie, muzeum, státní knihovna, sídlo guvernéra a válečný památník. V Jižní Austrálii však vyrostla i řada jiných důležitých průmyslových center. Doly na železnou rudu u Port Augusta, odkud cenný náklad putovala do přístavu Whyalla s mamutími loděnicemi a obchodními překladišti. Již na počátku 20. století průzkumy ukázaly, že odlehlé a pusté oblasti Jižní Austrálie v hojné míře oplývají žádanými komoditami jako zlato, stříbro, uran či opály. A právě na ně zaměříme pozornost.
Černé opály jsou považovány za druhé nejcennější drahokamy na světě, hned po růžových diamantech. Jedná se vlastně o oxid křemičitý, který před miliony let natekl do mezer mezi kameny, smíchal se s vodou a proměnil v opál, ačkoliv mineralogové se stále o přesný původ přou. Aby měl hodnotu, musí mít v sobě mikroskopické praskliny, kterými proniká světlo a při odrazu světla se vytváří zajímavé barevné odstíny, přičemž nejvzácnější je červená. U takových kamenů se cena pohybuje v řádu desítek tisíc dolarů za jediný gram. Největší naleziště se nacházejí hluboko ve vyprahlém vnitrozemí, kde vyrostlo několik tzv. opálových městeček jako Coober Pedy, Stuart Creek, Mintabie a Andamooka.
Obydlí kopáčů opálů. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Čeští přistěhovalci, kteří po únoru 1948 či srpnu 1968 dorazili do Austrálie, neuměli slovo anglicky a z domova si nepřivezli žádnou žádanou kvalifikace a profesi, byli nuceni poohlížet se po všemožných způsobech obživy. Brali za vděk hůře placeným zaměstnáním v továrnách a ve stavebnictví, nebo se nechali zlákat vidinou senzačně rychlého zbohatnutí v rozpálené říši opálů, stovky kilometrů od nejbližší civilizace. Ač takových šťastlivců, kteří by kopli do skály a ihned narazili na poklad, byl pouhý zlomek, mířilo sem stále více lidí s opálovou horečkou. Čekala je tvrdá dřina v extrémních podmínkách (během australského léta, tedy v lednu a únoru, až padesát stupňů Celsia) v podzemních štolách, hektolitry potu, červený písek a bláto, rozedrané dlaně a respirační potíže. I když, bůhví, na koho se usmálo štěstí. Údaje, kdo kdy našel cenný opál a jak jej zpeněžil, totiž prakticky neexistují. Povinné hlášení o nálezu neexistují. Každý se bojí přepadení a odcizení nálezu, protože mezi kopáči se pohybují všelijaké existence, navíc nikomu se nechce platit daň a nálezce také zpravidla okamžitě opál sám rozřeže a zpracuje do finálního produktu, nebo obratem prodá dál. Překupníci mívali stanoviště hned vedle dolů a jakmile kopáč vylezl z útrob země se svými objevy, sesypali se na něj a nabízeli nejlepší výkupní cenu.
Fotografie a náhrobní kámen Bobbyho Panocha. FOTO: Archiv M. Nekoly
K mnoha českým dobrodruhům, kteří skončili v Andamooka, šest set kilometrů severně od metropole Adelaide, patřil Bohumil „Bobby“ Panoch (1924-2009), muž opředený legendami. Narodil se na pražských Vinohradech, v pouhých dvou letech osiřel a vyrůstal s babičkou na Táborsku, poté u pěstounů a sirotčinci. Po obecné škole na Malé Straně vstoupil do učení k zámečníkům, to se psal rok 1939 a masarykovskou republiku vystřídal Protektorát Čechy a Morava. Za šíření protinacistických letáků byl zatčen Gestapem a poslán do koncentračního tábora Dachau, odkud jej vysvobodila koncem války až americká armáda. Předtím mnohokrát stál na prahu smrti, když byl nuceně nasazen v továrně na výrobu raket V-2 a poté poslán odstraňovat nevybuchlé bomby a munici do různých německých měst. Roku 1946 narukoval na vojnu do Klatov, po dvou letech se usadil v Aši a pracoval zde jako údržbář ve vlnařském závodě. V noci 29. března 1949 se skupinkou přátel odešel „za kopečky“ a několik měsíců se potloukal po uprchlických táborech v Bavorsku. V březnu 1950 už nasával vzduch v australském Melbourne, pracoval na železnici, jako kuchař, na farmě, nakonec s kamarádem založil malou stavební firmu. V Adelaide postavil dům, oženil se, měl syna a dceru. Byznysu se dařilo. Firma se specializovala na budování jednopatrových motelů, ale jako správný vlastenec si Panoch vzal na starosti i stavbu Československého klubu, jehož byl dokonce několik let předsedou. Kvůli rozvodu a dluhům se v roce 1972 ovšem vydal hledat nové příležitosti do Andamooka. Začal kopat opály a postavil šestnáctilůžkový motel ze dřeva, cementových tvárnic a skla s úmyslem nabízet pokoje na dlouhodobý pronájem. V lednu 1978 ale přišel ničivý cyklon a během pár minut srovnal Panochovo živobytí se zemí. Musel opět začít od nuly. Živil se na hraně zákona jako černý bookmaker při sázkách na koňské dostihy. Jeho zákazníky byli ostatní kopáči opálů ze širokého okolí. Tehdy v prašné osadě pobývalo na 1 500 lidí (dnes necelá třetina), bez elektřiny, s nedostatkem vody a nejbližším městem Roxby Downs vzdáleným třicet kilometrů. Komunita dobrodruhů v Andamooka se naučila spoléhat sama na sebe. Ostatně, Bobby se vedle opálům věnoval také uzenářství, vyráběl vlastní salámy a prodával vlastnoruční pivo z droždí. Na stáří několikrát navštívil Českou republiku.
Dodnes v městečku najdeme Štefana Bílku, exulanta po roce 1968, který zde zastával funkci starosty po dvě volební období, hrobníka, hasiče, provozního hotelu, průvodce po buši, jezdil s buldozerem v nedalekém Hlubinném dole Roxby Olympic Dam (údajně vůbec největší a s 930 metry jeden z nejhlubších na jižní polokouli), nebo rozvážel cisternou pitnou vodu, po opálech druhou mimořádnou vzácnost ve zdejším kraji. Bílka hned v začátcích svých opálových dobrodružství měl velké štěstí, když roku 1970 našel spolu s jugoslávským partnerem kámen v hodnotě 60 000 dolarů. Za ty peníze si mohl pořídit šest velkých domů v Adelaide, ovšem horkokrevný mladík se raději rozhodl užívat si života a celý výdělek prohýřil. Poté se vrátil do Andamooka a znovu pokoušel štěstěnu, leč už nikdy na podobný kousek nenarazil.
Jiný krajan, Pavel Uhlík, si údajně za svou kopáčskou kariéru přišel na opály v hodně kolem milionu dolarů. Nikdo ale neví, kolik do těžby musel předtím investovat. Samotné pronajmutí záboru není nikterak nákladné, v řádu stovek dolarů ročně. Ovšem vrty, pásový bagr, buldozer a další technika už se prodraží. Pochopitelně pokud se do akce nechcete pustit pěkně po staru. To potřebujete jen krumpáč, konzervy, stan a dostatek vody.
Na skromném hřbitůvku na okraji Andamooka, který míval Bílka na starosti, návštěvník najde další náhrobky s českými a slovenskými jmény. Spolu s Panochem a Uhlíkem zde odpočívají také Mike Soukup, Zdeněk „Skippy“ Neumajer, Štefan Pleva, George Dobrota, Josef Sach, Vilda Weber, Robert Hanák, Sylvester Silný, Karel Svoboda. Škoda, že už nejsou mezi námi. Jejich vyprávění u táboráku pod nebem plným hvězd musel být mimořádný zážitek.
Hřbitov v Andamooka. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Máte-li chuť dozvědět se více o osudech zajímavých Čechoaustralanů, pak vězte, že autorovi článku před pár dny vyšla u nakladatelství Universum nová kniha „Napříč českou Austrálií“. Tak neváhejte a vydejte se do knihkupectví.
