V lese, v lese na jehličí
prý rostou houby
a mě to ničí
Košík mám prázdný
nohy bolí
už mě to zlobí
A pak to přijde
první nález
zachovalé auto
se zde krčí
… v kopřivách
První, druhé, třetí ...
přestávám počítat
hlava se mi z toho
točí
… v smrčinách
a co to moje oči vidí
plasty a zase plasty
třídíme
třídíme
do lesa všechno
uklidíme
A houby?
vidina, sen
… se rozplynul
v tento podzimní den
Vášnivě ráda houbařím a na houby chodím zásadně s košíkem a nožíkem. Žádné bedny a igelitové tašky. Mým rajonem je les nad naším domem a také přilehlý bývalý vojenský prostor. Les v sobě však skrývá mnoho nepříjemných překvapení. Nejsou to jen zničené porosty díky neustále probíhající těžbě dřeva v části, která patří Arcibiskupství Olomouc nebo hluboké strže vymleté vodou při loňských povodních a divokých letních bouřkách.
Nejhlubší vrásky na duši mám z lidské hlouposti. Bývalý vojenský prostor, dřív přísně chráněný a vzorně uklizený je doslova zaneřáděný. Najdete zde skládku slisovaného plastového odpadu, to je přímo ekologická bomba, protože je tam už spoustu let a nikdo to nikdy nezpracuje, neodklidí. Dalším obrovským problémem jsou odstavená nepojízdná auta. Tiše reziví v kopřivách, některé mají dokonce i státní poznávací značky. Nikomu to nevadí. A kdo ví jaká překvapení nás čekají tam, kde by měla být pouze zvěř a nebo procházející se turisté. Les, oáza klidu a duševní rovnováhy. A ne místo divokých skládek.
Je mi z toho smutno. Ekologie je v tomto případě přímo sprosté slovo.
A tak brouzdáme lesem a hledáme houby, košík mám sice prázdný, ale zato fotoaparát plný snímků nejrozličnějších hub a houbiček. Některé se mi pomocí aplikace i podaří identifikovat, u jiných to ani nezkouším.
Pro radost svou i případných čtenářů jsem připravila malou ochutnávku. Ale přiznám se, že já poprvé ochutnala pouze penízovku sametonohou a protože i po několika dnech je mi pořád dobře, prohlašuji je jedlá!
Poznámka pod čarou:
Fotografie z černých skládek jsem poslala e-mailem našemu starostovi, ať se trochu pokochá (a nebo zamyslí).
