V tramvaji mi jakýsi mladíček s úsměvem nabízí své místo, revizor nechce jízdenku, už jedu tzv. „na ksicht“ a ta baba u okýnka na hlavním nádraží řve do mikrofonu: „Říkala jste 65+?“ Kupovala jsem si místenky. Jedu totiž na sraz spolužáků ze střední školy po padesáti letech. Žasnu. Jak se mi to mohlo přihodit?
12. 10. 2025
Mám minisukni, pletený svetřík vepředu na šněrování, nohy až do nebe, padesát kilo a taky strach. Vstupuji na půdu střední školy. Co když to nezvládnu? Najdu si tu kamarádku? Jací budou kantoři? Bude mě to bavit?
Třiatřicet holek a jeden kluk. Ten mění y na měkké i. Užil si s námi své. A jinak? Výborná parta, spousta legrace.
Máme mladého třídního, staršího tak cca o deset let, byly to jeho pedagogické začátky. Přežil.
Vidím nás v učebně techniky administrativy, jak jsme si při učení psaní na stroji museli zakrývat klávesnici krytem z papírové krabice, abychom psali bez koukání na prsty… klapy klap.
Hodiny těsnopisu, kdy mi pan profesor říkal: „Vicenová, vy byste mohla být vyhlášena královnou paniky, já řeknu písemka a vy už hysterčíte.“ Jak se nám nakonec těsnopis líbil, jako tajné písmo. V pondělí jsme měli vždycky první dvě hodiny ekonomiku, přednášel pan ředitel a jak jsme si posílali těsnopisná psaníčka, kdo s kým tancoval na zábavě, kdo se s kým rozešel nebo naopak sešel. Dost málo nás zajímalo DKP a jiné ekonomické pojmy.
V hodinách účetnictví, pan profesor byl laskavý a vlídný pán, bylo cítit laky na nehty a na vlasy. Jednou se spolužačka MM ptá: „Pane profesore, mohla bych si skočit pro tašku?„ Jen si skočte,“ odvětil pan profesor. Netušil, že MM vyskočí na parapet a posléze z okna do školníkovy zahrady, protože jí některá z nás vyhodila o přestávce tašku z okna. Spolužačka BB, sedící úplně vepředu měla v lavici lístové těsto, ťapkala do něj rukou, vydávalo úžasné zvuky. Přes uličku slyším uprostřed hodiny: „Ty, Máňo, smějme se…“
MB jednou přinesla v aktovce budík, měla ho zanést do opravy, údajně proto, že nezvonil. Nenapadlo nás nic chytřejšího než si s ním hrát, zkoušet ho natáhnout a uprostřed hodiny pak budil a budil.
Na lyžařském výcviku jdeme husím pochodem za tmy přes řeku Bečvu. Lávka se prolomila a tři padáme do vody, naštěstí mělké. Přesto HH řve do tmy: „Já se topím…“
Soutěž v Brně v psaní na stroji a těsnopise, povinný sběr brambor, hroznů na vinicích a obírání jahod ve Frutě.
Prožili jsme spolu první lásky, polibky, cigarety, decky vína… studentskou kavárnu Corso.
Já jsem se proslavila tím, že jsem jednou chtěla na úzké chodbě předběhnout kluky ze čtvrťáku, takové hezké chlapce, zachytila jsem rolákem o špendlík na nástěnce, celou jsme ji na sebe strhla a válela se před oněmi mládenci na zemi, přikrytá papundeklem a výzdobou k výročí VŘSR. Psala jsem kroniku naší třídy, ušila si dlouhou sukni, protože mini už bylo pasé, pokukovala po klukách. A protože jsem šprt, tak jsme to zvládla na výbornou. Tedy zatím jenom tu školu.
20. 10. 2025
Sešli jsme se, vyfotili, přišel i třídní, tedy přijel na kole. V obleku a černém kabátě.
Já sedím doma u PC a nostalgicky si fotku prohlížím. Co nám vzal zub času? Především čtyři spolužačky. To ostatní, co nám vzal či přidal, už není tak důležité, když nás zatím nebe nezebe.
Vzpomínáme, vracíme se ke starým historkám, vyprávíme o sobě. Kolují fotky dětí, vnoučat. Od miminek až po maturanty. Ono půl století je přeci jenom půl století.
Tak zase příště.
