A tak jsem se byla dnes projít v našem zámeckém parku - a musím uznat, že to byla moc hezká procházka. Svítilo slunce a prozařovalo alej s mnohobarevnými stromy. Převládala žlutá a červená a listí pomalu padalo dolů a na zemi šustilo pod nohama. Na konci aleje se do daleka rozléhalo zorané pole a za ním další se suchou kukuřicí. Všude vládl klid, jen ptáci zpívali a pokřikovali na sebe.
V parku pracovali obecní pracovníci, motorovým vysavačem sklízeli listí, jeden ho v kontejneru ušlapával. To mi připomnělo, že ještě nedávno žáci místní školy toto listí shrabovali - a bylo u toho plno smíchu, křiku a volání, děti po sobě házely listí a skákaly do nahrabaných hromad. A také mi to připomnělo, jak jedna matka na mne jako ředitelku školy poslala stížnost, že děti v hodinách pracovního vyučování pracují - shrabovaly totiž právě to listí v parku - a že je to přetěžuje a že by se místo toho měly věnovat výuce. Možná měla na mysli výuku nějaké teorie práce? Faktem je, že pracovníci hygieny tuto stížnost skutečně prověřovali. A možná proto už děti v parku nepracují, nehrabou. A současné vedení školy má klid.
I já jako žákyně školy shrabovala listí, a nijak mne to nepoznamenalo. Listí jsme ostatně hrabali i doma na zahradě. Prostě to přirozeně patřilo k podzimu. Tak jako opékání brambor. To už taky asi moc lidí nebo dětí dnes nedělá. A přitom my opékali brambory každý podzim - táta se strýcem rozdělali oheň, donesly se brambory a my děti za dohledu dospělých opékali. Pravdou je, že mi osobně ty opečené brambory nějak zvlášť nechutnaly, ale samotné opékání byla zábava.
A brambory a podzim s sebou nesou další vzpomínku - bramborová brigáda. Ta kdysi také patřila k podzimu - jako středoškoláci každý rok, jako žáci základní školy až ve vyšších ročnících - hybaj na pole sbírat brambory. Ačkoli pocházím z vesnice, tuhle práci jsem z duše nenáviděla - nejvíce mi vadily špinavé ruce, ta zaschlá hlína na nich. O pauze se nebylo kde umýt a svačili jsme s těma špinavýma rukama.
Kdopak sbírá brambory dnes?
Doma jsme také měli na zahradě pár řádků brambor, ale ty posbírali hodní rodiče, já pomáhala spíš s česáním ovoce. S tím nemám problém dodnes - a že letos byla úroda jablek i hrušek! Sedmiletý a tříletý vnouček, městské děti, se nemohli nasytit česání ovoce, lezení po žebříku, sbírání ořechů. To bylo radosti.
Očesaná jablka se kdysi ukládala nahoru na skříň, to se už dnes také nevidí. No ono také nebylo všude ústřední topení.
K podzimu dnes rovněž neodmyslitelně patří dýně, jejich dlabání, halloweenská výzdoba - ale to mne nebere, to k nám nějak nepatří. Já osobně dýně nepěstuji, nedlabu, nezdobím jimi doma nic.
Ale u dcery i syna, u přátel a příbuzných dýňovou výzdobu obdivuji a chválím.
K podzimu patří i draci, ti se pouštějí i dnes, jako jsme je kdysi pouštěli my. Táta nám je s bratrem vyráběl, byl velice šikovný a neskutečně trpělivý. My už jsme svým dětem draky kupovali. A opět vzpomínka - náš německý strýček nám kdysi z tehdy západního Německa poslal jako dárek pro syna draka. Byl to krásně vyzdobený průhledný drak a byl si naprosto přesně vědom svého úkolu - létat co nejvýše a co nejdéle. Byl prostě zřejmě vyroben s německou důkladností a přesností. A konala se drakiáda. A naše dcera vzala toho západoněmeckého draka a za ručku vedla svého malého bratříčka na tu drakiádu. Bylo tam mnoho dětí i rodičů, paní učitelky, celá školka. Především tatínkovék, ale i některé statečné maminky běhaly po louce s draky a snažily se je přimět k letu. A naše dcera rozbalila německého draka, udělala s ním - jak nám pak vyprávěla - zhruba čtyři kroky, drak se vznesl do nebeských výšin a tam už zůstal. Ona stála, držela draka, pak ho chvíli držel bratříček, pak ho to přestalo bavit a šel za kamarády na houpačku. A drak se držel ve výši, létal, ačkoli prakticky nefoukalo, byl jednoznačně nejvýš ze všech. Uznala to i porota - a náš německý drak zcela jasně vyhrál celou drakiádu. Akorát to s tím echt drakem byla trochu nuda, jak pak sdělila dcera.
A k podzimu patří samozřejmě i Dušičky, odjakživa k němu patřily. A naštěstí se slaví stále stejně.
A také k podzimu už nějaká desetiletí patří změna času - a tu naprosto nesnáším a odmítám. Co jiného s tím také mohu dělat? Nic. Stejně jako nic nenadělám s faktem, že po podzimu zákonitě přijde zima.
Co už.
