Manžel zemřel po dlouhé nemoci. Věděla jsem, že to přijde, měla jsem čas se na to připravit. Jenže na to se připravit nejde. Nikdo nevíme, jak se budeme chovat, jak budeme ztrátu blízkého snášet, jak vše zvládneme. Pomohla mi hodně kamarádka, sousedé, žiju v obci, kde lidé drží pohromadě.
Krátce po pohřbu přišlo pozvání k notářce. Šla jsem tam ráda, říkala jsem si, že uvidím Janu, tedy manželovu dceru. Ještě jsem ji na uvítanou objala, ale cítila jsem, že se nějaká odtažitá. Při jednání oznámila, že bude požadovat, abych co nejdříve vyplatila vše, na co má nárok. To znamená, abych jí dala peníze za část našeho domu, které jí náleží.
Já jsem jí odpověděla, že až umřu, bude samozřejmě celý dům její. Navíc jí manžel v závěti odkázal auto a nemalé finanční prostředky nad rámec toho, na co by jako dědic měla právo. Jako by tušil co bude.
Jenže Jana žádala ihned peníze za svůj podíl na baráku. Zdůraznila, že ihned. Až se na ni notářka překvapeně zadívala. Jana ještě před ní doslova řekla, ať dům prodám nebo si půjčím. Takže jsem si půjčila. Musela jsem dát dům do zástavy, abych ji mohla ihned vyplatit. Známý mi dohodil finančního poradce, ten mě upozornil, že je to nevýhodné, že kdyby se něco stalo a já nesplácela, rodina o dům přijde. Pořád mě nabádal, ať se nějak dohodneme. Jenže s Janou se dohodnout nešlo. Naše vztahy ochladly. A ona ke mně navíc přestala posílat vnučku, i když peníze dostala.
Na jedné straně chápu, že holka je v pubertě, že už má své zájmy a nestojí o mě tak, jako když byla malá. Na straně druhé mi občas telefonuje, říká, že by přijela ráda, ať přijdu já za nimi. Když jsem navrhla, že bych ji vzala v létě na týden k moři, byla nadšená. Jana reagovala slovy: „No vidíš, peníze pro mě z dědictví jsi neměla, ale na výlety k moři máš dost.“
Pak holka volala, že se mnou jet nesmí. Doslova řekla, že nesmí. Že jí to máma zakázala. Brečela.
Já jsem se rozčílila, volala jsem Janě, udělala jsem hysterickou scénu. Byla to chyba. Naše vztahy jsou na bodu mrazu.
Myslím, že jsem nic neudělala špatně. Nechci přijít o vnučku. Říkám ji vnučka, i když není z mé krve. Je vnučka mého muže a to je jako by byla moje. Navíc ji mám opravdu ráda, rozuměly jsme si. Když vidím, jak k sousedům jezdí na zahradu vnoučata, je mi do pláče.
Vnučka se zatím nemůže ke mně jen tak vypravit, není plnoletá, nemůže sednout na vlak a jet na druhý konec republiky, když jí to máma zakazuje. A já se tam přece nemůžu jen tak objevit u nich.
Tak se vidíme přes telefon, Jana o tom neví.
Splácím půjčku, kterou jsem si vzala. Napsala jsem závěť, ve které vše odkazuju vnučce. Vnučce, se kterou se nesmím vídat.
A tak čekám, až bude starší. Třeba pak za mnou začne jezdit, třeba vyrazíme k tomu moři. Představuju si to tak, že si sem klidně může přivézt kamarádky nebo kluka, dům je velký, u lesa, je tady pěkné koupaliště. Škoda, že to nemůže už teď využívat, mohla tu mít pěkné léto.
Jsem jen ráda, že se toho manžel nedožil. On by se z toho zhroutil. Vždycky říkal, že je rád, že s jeho dcerou dobře vycházím, že na něj ona nezanevřela kvůli tomu, že se rozvedl s její mámou. Vnučku miloval. Bylo by mu to strašně moc líto.
Nezbývá mi, než čekat. A nemyslet na to. Nechci si do duše pouštět zlé myšlenky. Přesto na to myslím pořád. Tak třeba má někdo podobné zkušenosti.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
