Toho malého zatroleného kluka přivedl na zubní preventivní prohlídku děda.
„Poslali jste korespoďák, máte ho tu!“
A bude legrace, teď holka ukaž, co umíš.
„Sedni si, jenom otevřeš na chvíli pusu.“
„Nikam si nesednu. A pusu taky neotevřu!“
„Snad se nebojíš?
„Nebojím, ale nechci! Já si zuby čistím, nic mně nebolí, a nikdo cizí se mi nikam koukat nebude!“
V čekárně už bylo dost lidí.
„Mohli byste počkat?Sedněte si tady,“ v koutě ambulance byl stoleček a dvě křesílka.
Děda se pohodlně usadil a rozložil noviny.
„Dáte si kafíčko?“
„Dva cukříky, prosím.“
Sestřička přetočila panenky, ale udělala. Ten dědek je doma opečovávanej.
Konečně jsme měli hotovo.
„Tak si sedni. Nic to není!“
„Nechci, já si zuby myju, nic mně nebolí, nikdo cizí se mi nebude špárat v zubech.“
„Bojíš se?“
„Ne, já nechci!“ Hraje si s figurkou, kterou našel na stolečku.
„To je z kinderka. Sbíráš?“ Kouknul na mně.
„Tak si ji vem.“
Figurka sklouzla do kapsy. Pak ji zas vrátil.
„Musím na prohlídku?“
„Nemusíš!“
Kouknul na figurku. „Něco za něco.“ Sednul si do křesla a za chvíli bylo hotovo. Už asi nejsem cizí.
Sestra psala další objednávku. „Tak za půl roku.“
„Budete mít pro mně vajíčko? S figurkou. Já jsem Míša. Tak nashle.“
Ach, jo. V tý době jsme u nás budovali ten komunismus. Všeho jsme měli dost. Obchody byly plné zboží, ale na potvoru, kindervajíčka nebyly nikde k sehnání. Rozhodili jsme sítě. Možná je budou mít v tuzexu. Nic. Nosí je z Rakouska. Kdo by ale z naší zapadlé vesnice chodil do Rakouska.
Termín objednávky se blížil.
Naštěstí ale komouši zase něco prošvihli a v obchodě se najednou objevilo nedostatkové zboží.
Vedoucí Jednoty nám dala avízo: „Přiďte těsně před zavíračkou.“
Zamkla. Zatáhla rolety. Na pult vyložila karton kindervajíček.
„Ale, ve kterých jsou figurky?“ Vzala jsem vajíčko. Zahrkala. Pak druhé, třetí. Takhle to nepůjde.
„Mělo by tady být asi pět figurek.“
Na pultě stála váha. „Tak je odvažme“, vedoucí se vyznala.
Nejdřív jsme vyřadili nejlehčí, pak tři nejtěžší, až postupně zbylo pět vajíček.
„Já bych je vzala všechny, pro jistotu!“
Vedoucí se na mně podívala, jak na vraha. „Vemte si jedno, ostatní jsou zadané.“
Rychle schovala čtyři prémiové vajíčka do šuflíku.
Děda s klukem na objednávku došli. Bylo vajíčko, byla prohlídka.
„Jak poznáte, kde je figurka?“
„Mám rentgen.“
„To určitě, jsou v staniolu.“
„Tak hádej“.
Jednou, v pátek, přišel chlápek.
„Dříve jsem to nestihnul, u nás povídali, že sháníte…“ z kapsy vytáhl kindervajíčko, „bolí mně zub.“
Už se to na vsi rozkřiklo, že doktorka ujíždí na kindervajíčkách.
Tak začala naše družba s místní sýrárnou, oni vozili do Rakouska!
Šuflíček byl plný vajíček. Ještě nám z laborky půjčili váhy, a bylo.
Míša skončil základku, pak střední, vysokou. Po třiceti letech u křesla jsem šla do důchodu. Na stolku kytice, kartonová krabice s osobními věcmi, váhy a zakutálené vajíčko.
„Míšo, co ty tady?“
„Přišel jsem vám poděkovat. A něco jsem přinesl. Dejte je znova do oběhu.“
Vytáhl z igelitky krabici. Byla plná figurek.
„Sbírals je.“
„Ani ne, já jsem zkoušel, jestli to dáte, víte, hrozně těžko se sháněly, byla to taková sranda. Jenom nevím jak to bylo možný, že v každém vajíčku byla figurka.“
