Nemám k nim sice daleko, ale ani tak blízko, abych si k nim vyrazila, kdykoliv dostanu chuť. Kam se autem dojede za půl hodiny, vlak a autobus se kodrcá nesrovnatelně déle. Zase to má svoje výhody - není třeba se vracet k autu a můžu si přizpůsobit trasu možnostem svým, ale také veřejné dopravy. Ve zlatém podzimu jsem zatoužila vyjít si do oblasti kolem Sedla (726 m), druhé to nejvyšší hory Českého středohoří. A to pěkně shora dolů. Kouzelně zbarvená podzimní příroda láká do své náruče, tak pojďme na to.
Autobus od Litoměřic zvolna stoupá a vyklopí mě na konečné zastávce, což je ves Lovečkovice. Zubaté sluníčko se snaží, ale dost tu fouká. Přetahuji přes hlavu kapuci a vydávám se na cestu. Po deštích jsou polní a lesní cesty rozbahněné, nebudu tedy riskovat a půjdu výhradně po silnicích. Lovečkovice jsem proběhla, míjím vrch Mešník (502 m) a už jsem ztracená a vytahuji foťák. Na louce se spokojeně pase stádo oveček, pozorujeme se navzájem a přelézám mokrý příkop, abych je přes ohradu lépe viděla. Béé, slušně pozdravím a mířím do Levína.
Levín je městys o asi 150 obyvatelích s roubenými staveními a šestisetletou hrnčířskou tradicí. Levínská keramika se tu vyrábí dodnes a pořádají se jarmarky. Nebližší adventní bude letos 6. prosince. Levín je známý i kostelem Povýšení sv. Kříže z 18. století nezvykle okrouhlého tvaru. Ten ve zdi za oltářem skrývá záhadu, zvanou "levínský kocour". Jde o kámen s reliéfem kočkovité šelmy, zazděný sem pravděpodobně při stavbě kostela, při níž byl použit materiál ze zaniklého levínského hradu. Nepodařilo se doposud rozluštit, co zvíře a reliéfy kolem něho znamenají. Kostel byl dnes zavřený, proto vám obrázek levínského kocoura pro zajímavost vytáhnu ze svého archívu. Na kopečku nad městysem stojí též starobylá zvonice.
Silnička s minimálním provozem mě vede dál do Muckova o pár staveních s hezkým křížkem u cesty a zajímavým pomníkem Muckovským horalům. Počasí je, abych tak řekla, čím dál tím hezčí. Mraky nad Sedlem se rozešly a je krásný den. Rozepínám bundu a vykračuji si ke Starému Týnu, vesnické památkové rezervaci se zajímavými domy z 18. a 19. století. Stejně jako ostatními místy z dnešního výletu tudy nejdu zdaleka poprvé. Co mě překvapilo, je místo na kraji vesnice, zřejmě pro konání svateb. Poblíž na louce se pase koník, avšak blíž k němu se mi po rozmáčené cestě jít nechce.
Čas pro odjezd z cíle výletu - Úštěka se pomalu nachyluje, takže mi nezbývá než přidat do kroku. Cestou si samozřejmě zdola fotím Kalvárii s křížovou cestou a Božím hrobem, kde jsem byla nedávno. Odtud na kopci nad Úštěkem nejlépe vynikne.
Ještě jsem stihla chvíli se projít po starobylém úštěckém náměstí a už mě čekala jízda vytopeným vyhlídkovým autobusem domů. Cestou jsem měla čas spřádat plány na další výlet. Mé srdce totiž hoří pro České středohoří.
