Pomohl spásný nápad. Přinést velkou krabici, v níž byly odložené hračky, některé ještě po předchozí generaci. A tam byl skutečný poklad. Míněno z pohledu dítěte. Třeba hračka pokladna, takové byly ve všech obchodech a holčička je znala. Teprve až po dlouhé době se mi ze hry na nakupování v obchodě podařilo vyvázat se poukazem na bezkontaktní platby v samoobslužné prodejně.
Ale v krabici bylo též vybavení lékaře. Stetoskop, injekční stříkačka a teploměr. Byl jsem prohlášen za pacienta. A hned jsem se sám diagnostikoval za těžce zraněného a že musím ležet. Čehož hned využil a zaujal polohu vleže na zahradní lavičce. A paní doktorka mě vyšetřila tím stetoskopem, změřila teplotu, aplikovala jako injekci a napojila na monitor. Kde to viděla netuším, ale zručně uvázala provázek od té krabice mi na prst a druhý konec na jakýsi předmět připomínající displej.
Tak jsem si hověl v leže na lavičce, byl ošetřen, zakryt velkým kusem papíru a ještě kusem hadru a pečlivě opečováván hodnou zdravotní sestřičkou. Byl jsem na sebe hrdý za nápad jak se věnovat dítěti a přitom se moc neunavit! V dobrém rozmaru jsem ještě prohodil, že ležící pacienty je třeba nějak zabavit. Třeba něco číst nebo jim vyprávět.
„Já číst ještě neumím, ale pohádky ti budu vyprávět!“
Podcenil jsem ji a ona spustila kafemlejnek směsi pohádek. Kousek z jedné a na to navázala úryvek z jiné pohádky, pak přeskočila na jinou a pak zase kousek z jiné nedokončené. Mi to nevadilo, ty novější jsem stejně vůbec ani neznal. Hlavně, že jsem ležel, v pohodě odpočíval a ona byla zaměstnána vyprávěním. Co více bych si mohl přát? A ona mluvila a mluvila, čas plynul, a konec v nedohlednu.
Jenže zahradní lavička moc pohodlí neposkytuje. Je tvrdá a tlačí. Rafinovaný nápad s ležením se po nějaké době už nejevil jako nejlepší. Moje sdělení, že už jsem se uzdravil, bylo striktně odmítnuto. Jsi pacient a pacient má ležet! Tak pacient ležel, trpěl a vymýšlel jak dál.
Po dlouhé době vyšla ven matka holčičky. Spása! Prohlásil jsem ji za paní primářku a navrhl konzultaci s ní. Návrh prošel, paní primářka pochopila a nařídila rehabilitační cvičení. Napřed lehkou chůzi po zahradě a pak, že bych mohl donést dřevo na topení. Jenže to bylo třeba napřed naštípat.
S radostí jsem se chopil nového úkolu a z opatrnosti doporučil holčičku přemístit dál na bezpečnější místo, aby nepřišla k úrazu. Nebyla tím nadšená. Ale nový podnět, že uvidí jak se zatápí v klasických kamnech ji zaujal a šla se na to podívat.
Osaměl jsem a v paměti se mi vybavil obrázek. Na něm byl pohádkový drak, polomrtvý a zničený, jak se namáhavě souká z jeskyně a praví: „Děkuji ti statečný jinochu, že jsi mě osvobodil od princezny.“