Lucku taky. Byla to vděčná role. Představitelky středověkých skorostrašidel totiž v potemnělém sále přišly potichu na podium za tajuplného odříkávání ...Jdu... jdu... noci upiju... A pak najednou zničehonic s jekotem vletěly mezi bezbranné diváky.
Vzpominka na Choreu Bohemiku z roku 1993. S tanečnicí a kamarádkou Alenou po vánočním vystoupení. Jestli si dobře vzpomínám, tak úplně vlevo - na hlavě další kamarádky - je právě paruka z Lucek. (foto z archivu Šárky Bayerové)
Lucka, co držela hadrové dítě, hledala tatínka. Obíhala zděšené chlapy, sedala si jim na klín a zblízka je zkoumala. Druhá Lucka šmrdlala lidem obličeje štětkou, třetí vášnivě smáčela celé své okolí kropenkou. Čtvrtá obecenstvo soustavně zasypávala rýží. Při přechodech mezi "obtěžovanými" diváky zněla říkanka:
Jedno je kolečko u trakaře
dvě kolečka u rádla
tři nožičky u rendlíku
čtyři kola u vozu....
až postupně do:
... dvanácti cifer na hodinách..!!!!!
Poté přišel znovu jekot a další vybrané obecenstvo v ohrožení.
České Lucky (z webu rozhlas-brno.cz)
Byla to krásná a veselá úprava prastarého českého zvyku. Ale za časů našich praprababiček chození Lucek zas taková prča nebyla. V předvečer 13. prosince totiž vcházívaly do stavení čtyři mátohy s pomoučenými obličeji a v bílém rouchu. Nemluvily, jen syčely a mrmlaly. Ta s miminem z klůcků si sedla a kolébala ho, ostatní Lucky hrozily dětem, které se v adventu nepostily a štouchaly do nich metlou. Taky naznačovaly bílení stěn štetkou, ometaly kosinkou práh a rozstřikovaly vodu. Prováděly i kontrolu předvánočního gruntování. Jakmile se na bílé kosince objevila špína, bylo zle. Začaly hned přítomné lechtat a štípat. Někde Lucky chalupu jen obcházely - to se pak na okno znenadání přimáčkla hrůzostrašná bílá tvář. Vypraví se, že děti z toho mívaly psotníky. No, ani se nedivím ...
Proč takové mevro kolem jedné svaté? Odkud vlastně byla? A čím se tak proslavila?
Lucie se narodila v Syrakusách na Sicílii. Někdy kolem roku 284. Pocházela sice z bohaté pohanské rodiny, ale už od dětství byla tajnou křesťankou. Legenda také říká, že rozdávala peníze chudým. Prý tak prošustrovala celé své věno. Přestože byli Luciini rodiče hodně tolerantní, začali si dělat starosti. Obzvlášť poté, kdy se do jejich dcery zamiloval mladík z vlivné aristokratické rodiny a začal se o ni ucházet.
Lucie ho samozřejmě nechtěla. Už dávno a tajně učinila slib panenské čistoty. Jenže doma na ni naléhali a nápadník, co byl její krásou doslova posedlý, jí nedal ani chvíli pokoj. Když si dívka nedala říct, začala být všeobecně podezřelá. A pro její tehdy nepochopitelné chování ji předvolali až ke správci Syrakus. Při výslechu vyšlo najevo, že nápadníka učarovaly hlavně její oči. A tak si je Lucie na místě vyloupla. Položila je na podnos a požádala správce, aby je posedlému pronásledovatali předal. Se vzkazem, že už má, co chtěl a ji samou ať už nechá být...
Lucie s vlastníma očima na misce
Popsaný akt s přítomnými značně zamával. A když se na druhý den Lucii zrak vrátil, tak už jen žasli. Panna Maria totiž zmrzačené dívce dala oči nové. Ještě krásnější než ty původní. Správce Syrakus byl ale v pobouřeném šoku. Vcelku logicky usoudil, že tohle není normální a že takhle teda ne. A rozhodl se Lucii za nepovolené zázraky potrestat. Zneuctěním. Rozkázal, aby ji odvezli do nevěstince. Když pochopové naložili Lucii na vůz a chtěli vyjet, nemohli se hnout z místa. Ani připřáhnutý pár volů nepomohl. Takže mocný správce nasadil mučení. Luciinu vůli a víru nezlomila ani žhavá pryskyřice a vroucí olej, kterými ji polévali. Než mučednici prokláli mečem krk, stihla předpovědět konec cisaře Diokleciána a legalizaci křesťanství. No a do roka byl Dioklecián pod drnem. A po pár letech měl Konstantin I. Veliký svoje proslavené vidění a přijal kříž. A křesťanství bylo rázem legální!
Socha sv. Lucie ze 16. stol., Německo
Ostatky ubohé Lucie se po její smrti dost nacestovaly. Ze Syrakus byly přeneseny do Konstantinopole a odtud s nimi v roce 1204 utíkalo do Benátek. Před Turky. V Benátkách ostatky uložili v kostele sv. Lucie. No a když v roce 1861 musel chrám uvolnit cestu novému nádraží byly relikvie přeneseny do blízkého kostela sv. Jeremiáše. Proto nádraží v Benátkách nese dodnes jméno světice: Stazione di Venezia Santa Lucia.
Detail oltáře se sarkofágem sv. Lucie v kostele sv. Jeremiáše v Benátkách
Lucie byla vždycky milovanou a obdivovanou svatou. Možná proto pronikla i k luteránům a do pravoslaví. Především je populární ve Švédsku. Tam každoročně 13. prosince Lucie navštěvuje školy i pracoviště. Průvod chodí městem za zpěvu koled. V čele jde "velká" Lucie v bílé říze s červenou stuhou a sepjatýma rukama. Na hlavě má korunu s hořícími svíčkami. Následují ji "malé", podobně oblečené Lucie, které rozdávají sladké kynuté pečivo se šafránem lussekatter a proslavené švédské perníčky pepparkakor.
Švédská Lucie (z webu visitsweden.com)
Jelikož se jméno mučednice odvozuje od latinského slova lux/lucis (světlo), překládá se u Slovanů jako Světlana. Tady je víc než jasný zmíněný průnik do pravoslaví.
Světlo je Luciin nejvýznamnější atribut. Dokonce i nejmladší členky skautingu - světlušky - považují světici za svoji patronku. A tak bývá Lucie nejčastěji zobrazována se svíčkou, svítilnou nebo pochodní, kterymi svítí na "správnou cestu". Jako znak svého mučednictví mívá palmový list a protože jí propíchli hrdlo, také meč nebo dýku. Občas ji můžeme vidět s dvojitým křížem nebo s párem volů, co s jejím vozem nehnuli. Ale hlavně a především s vlastnima očima na misce. Proto je také patronkou nevidomých a všech postižených očními chorobami. A k tomu ještě sklářů, sklenářů, švadlen, tkalců, nožířů, kočích, písařů, vrátných a pedelů.
Svatá Lucie vždycky pomáhala a prý dosud pomáhá při očních nemocech, krvácení, úplavici a při bolestech v krku. Jednu velkou zažila a nepřežila...
Pokud jste tedy dlouho nebyli u oftalmologa nebo si potřebujete vybrat nové brýle, teď je ta správna doba. Svatá Lucie vám na cestu určitě ráda posvítí...
Fakta a přefocené fotografie: ROK SE SVATÝMI, M. Shindler a V. Schauber, Karmelitánské nakladatelství
