Také jich chodilo na taková představení hodně. Zejména pánové pokročilejších věkových kategorií, včetně také dětí. Holt, na vesnici zase tak moc srandy a zábavy nebylo. A proto hurá na fotbal. Ženy to na fotbal moc netáhlo.
Já jsem chodil pravidelně s kamarádem Jiřím. Občas se mnou šel i otec, když mu to máma milostivě dovolila. Otec, dlouholetý pošťák, byl na hony vzdálen jakémukoli sportu i sportovní terminologií. Co se týče fotbalu, trochu se orientoval, díky mně, pouze v postavení mimo hru, tedy v ofsajdu. Byl sice znalý němčinář, ale vůbec se nevyznal v anglicismech, a tak místo výrazu ofsajd říkal, spíš tedy volal – ofside. Bylo to docela unikátní a legrační. Jednou jsem si z něj udělal legraci a cestou domů jsem mu zazpíval jednu upravenou lidovou písničku:
„Ofside, ofside, kdo po tobě ide, černooký tata ovečky zatáčá.“
Moc dlouho jsem to ale nezpíval. Dostal jsem pohlavek. Ale otec, jako známý srandista, se tomu hned rozesmál.
Ale vrátím se ještě na nelahozeveské hřiště padesátých a šedesátých let. Dokonce si ještě vybavuji některé tehdejší hráče. Pan Šenfluk, brankář, tehdy trochu obtloustlý čtyřicátník, byl známý svými akrobatickými zákroky a neurvalým chováním. I přes svůj metrák. Jedním z útočníků byl i pozdější ředitel nelahozeveských Povltavských tukových závodů, kde se vyrábělo mýdlo a kuchyňský olej. Ten byl tak nešikovný, že ho trenér později přeřadil do zálohy, kde méně škodil. Byl to však kovaný soudruh a s takovým se muselo zacházet opatrně.
Jako kluci jsme si místní fotbal náležitě užívali. Spíš než fotbal, jsme však rádi pozorovali rozvášněné starší muže, kteří hodně nevybíravě a hlasitě fotbal komentovali. Vzpomínám si na jednu jejich oblíbenou hlášku:
„Šlápni mu do žrádla!“
Podobných volání bylo pochopitelně daleko víc, ale na vše už si nepamatuji.
Jednou u nás hrál jakýsi vojenský klub. Vše pokazil rozhodčí, který byl naprosto neschopný. I my, jako děti, jsme jeho četná mizerná rozhodnutí hlasitě komentovali. Diváci se ale nespokojili s pouhými komentáři, ale po konci utkání vnikli na hrací plochu a začali rozhodčího honit po hřišti. Vojáci viděli, že je zle, rychle naskákali do připravené vétřiesky, rozhodčí vylezl k nim a odjeli. Náš Slavoj to stálo tehdy na rok zavřené hřiště. Jo, to byly časy!
