Byl únor 2014. Nejprve jsme letěli s Lufthansou do Spojených států. Na letišti v Newarku byla sněhová kalamita. Pilot se pokusil o přistání, ale těsně před dotykem země znovu vzlétl. Vánice a minimální viditelnost. Druhý pokus byl již úspěšný. Procházíme přísnou, ale korektní tranzitní kontrolou. Dále letíme s americkou leteckou společností Delta. Trochu šok. Jsme zvyklí na kvalitní služby asijských leteckých společností. Zde ale nedostaneme nic zadarmo. Za všechno se platí, včetně sledování zábavných programů pro Elišku a Martina, naše mladé spolucestovatele, kteří nechybějí ani na této cestě Střední Amerikou. Kromě Panamy navštívíme Kostariku a Nikaraguu, o níž jsem již vydala na i60 článek.
Hlavní město Panamy je místem, kde každá z jeho částí – moderní, stará a starobylá – odhaluje jinou tvář stejného světa. Máme hotel v moderní čtvrti. Z okna je vidět basketbalové hřiště, kam chodí Martin posilovat. Na snídani vyrážíme do blízké pekárny. Naším prvním dojmem je futuristická silueta finančního centra. Skleněné věže, nadzemní dálnice, nákupní centra. To vše by mohlo být v Dubaji nebo Singapuru.
Tato část města ztělesňuje jeho touhu být strategickým uzlem světového obchodu. Naplnění tohoto cíle by nebylo možné bez Panamského průplavu. O pár kilometrů dále se ale všechno mění. Casco Viejo (Staré město) je mozaikou klidných náměstí, barokních kostelů, umně kovaných balkonů a pečlivě zrestaurovaných fasád.
Tato čtvrť, zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, je svědectvím španělské koloniální éry. Po celá desetiletí bylo Casco Viejo zchátralé a téměř zapomenuté. V době naší cesty však již prožívalo oživení. Tradice a současnost. Moderní kavárny a restaurace sousedí s koloniálními budovami, útulné penziony se nacházejí vedle zrestaurovaných klášterů. Staré město Panamy je místo, kde se historie žije na ulicích.
Přátelští místní obyvatelé
Vyzkoušeli jsme si to sami, posezení v jedné z restaurací bylo velmi příjemné. Po obědě jsme se prošli v nejstarší části města, ze které se zachovaly pouze ruiny. Koloniální město Panama Viejo bylo založené v roce 1519 a zničené útokem korzára Henryho Morgana v roce 1671.
Supermoderní město Panama City se tyčí na pozadí rozvalin města zničeného piráty. Fascinovala nás skutečnost, že zmíněné tři tváře města nejsou nikterak protichůdné. Naopak se dokonale doplňují.
Ráda bych se vrátila k historické postavě Henryho Morgana, který je běžně označován za piráta nebo bukanýra. Bukanýři byli původně lovci na ostrovech Hispaniola a Tortuga, ale později se stali pololegálními piráty v Karibiku. Podle historických pramenů byl však Henry Morgan oficiálně "korzár" (privateer), který měl povolení anglické koruny napadat španělské lodě a města. Měl tedy cosi jako státní licenci k loupení. Jeho cílem bylo dobýt Panamu, nejbohatší španělské město na pobřeží Tichého oceánu, přestože to bylo v té době považováno za téměř nemožné. Jeho 1400 mužů nejprve dobylo pevnost San Lorenzo, která střežila ústí řeky Chagres. Morgan si tím zajistil zásobovací základnu a cestu do vnitrozemí. Morganova armáda se posléze vydala na týdenní pochod džunglí a na předměstí Panamy se střetla se španělskými obránci. Morganovi bukanýři zvítězili díky lepší palebné síle a taktice. Španělská jízda se pokusila o útok, ale byla rozprášena. Následovalo drancování a vraždění. Nakonec propukl požár, který město prakticky zničil. Stojíme mezi rozvalinami, posloucháme vyprávění najatého průvodce o této vzdálené minulosti města v překladu manžela a v duchu si představujeme krutou bitvu, ke které zde došlo.
Při našich toulkách v Casco Viejo jsme narazili na stánek, kde jsem s radostí spatřila "molas", jeden z nejdůležitějších uměleckých projevů kultury národa Guna. Molas jsou ručně šité vícevrstvé látkové obrazy, které jsou součástí tradičních blůz žen Guna. Vyznačují se pestrými a výraznými barvami. Ačkoli se dnes prodávají i turistům, molas zůstávají symbolem kulturní identity Guna a není povoleno je volně vyvážet jako kompletní tradiční oděv.
Trh ve Starém městě
Stánek, kde ženy národa Guna prodávají své "molas".
Guna (dříve psáno Kuna) jsou domorodým kmenem z Panamy a Kolumbie. Žijí hlavně na ostrovech San Blas. V jejich společnosti se muž stává součástí rodiny své ženy. Dokonce přijímá její příjmení. Guna mají v rámci Panamy značnou politickou autonomii. Vždy se statečně bránili kolonizaci i vůči panamskému státu.
Panamský průplav se nachází přímo na západním okraji hlavního města. Abychom se o něm něco dověděli, naše první cesta vedla do návštěvnického centra Miraflores, kde jsme se mohli vžít do role dispečera řídícího průplav.
Získali jsme tam veškeré informace o průplavu, který je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších inženýrských děl moderní doby. Jeho vznik byl výsledkem desetiletí pokusů, omylů a obrovského technologického i lidského úsilí. První francouzský projekt vedený Ferdinandem de Lessepsem v osmdesátých letech 19. století zkrachoval kvůli technickým potížím, tropickým nemocem a finančním problémům. Teprve Spojené státy dokázaly stavbu dokončit a v roce 1914 otevřely průplav, který zásadně zkrátil cestu mezi Atlantikem a Pacifikem a změnil světový obchod. Průplav je dlouhý přibližně 80 km a funguje na základě důmyslného systému zdymadel, který lodě zvedá a spouští mezi hladinami oceánů a jezerem Gatún. Výška zdvihu je přibližně 26 metrů. Zdymadla fungují na principu přelévání sladké vody z jezera Gatún.
Při každém proplutí lodi jsou spotřebovány miliony litrů vody, které odtékají do moře. Komory průplavu jsou obrovské, ale prostor pro chybu je minimální. Fascinováni pozorujeme proplouvající obří loď. Mezi jejím bokem a stěnou komory je pouze několik málo desítek centimetrů.
Lodě jsou vedeny elektrickými lokomotivami, které zajišťují jejich stabilitu.
Kapitán lodi předává řízení zkušenému panamskému pilotovi. I drobná odchylka může způsobit poškození komory nebo lodi, takže loď pluje velmi opatrně a pomalu. V posledních letech se průplav potýká s výrazným nedostatkem sladké vody, jenž ohrožuje jeho provoz. Je to způsobeno klimatickými změnami, které prodlužují období sucha. Extrémní sucha snižují hladinu jezera Gatún. Stále větší lodě vyžadují při každém zdvihu více vody. Důsledkem jsou omezení počtu denních průjezdů i maximálního ponoru lodí.
Na recepci našeho hotelu jsme byli varováni, že město Colón, ležící na karibském konci Panamského průplavu, je jediným nebezpečným místem v zemi. Nikoli však celé toto město, ale pouze jeho část. Colón vznikl v 19. století jako důležitý uzel na železnici spojující oba oceány. Později se stal klíčovým přístavem Panamského průplavu a byla tam zřízena jedna z největších bezcelních zón na světě, která přitahovala obchodníky, přistěhovalce a pracovní sílu z celého Karibiku, což vytvořilo unikátní kulturní směsici afrokaribských tradic, španělského vlivu a moderního panamského života. Colón je městem ostrých kontrastů. Projíždíme moderními obchodními čtvrtěmi a z auta pozorujeme rozsáhlou přístavní infrastrukturu.
Zanedlouho jsme se však ocitli ve čtvrtích, které očividně dlouhodobě trpí zanedbaností a chudobou. Právě tyto části města jsou zdrojem pověsti o jeho nebezpečnosti. Jedná se přitom zčásti o historické centrum, kde kdysi krásné koloniální budovy chátrají.
Život kypí i v chudších čtvrtích města Colón.
Je paradoxní, že město s tak neblahou pověstí je zároveň vstupní branou k některým z nejkrásnějších míst Panamy. V Colónu jsme se dlouho nezdrželi. Pokračovali jsme dále na severovýchod směrem k městu Portobelo uvedenému na seznamu světového dědictví UNESCO. Cestou potkáváme typické křiklavě zbarvené autobusy.
Nejprve jsme se zastavili u pevnosti Batería Santiago. Se zájmem čteme informační tabuli.
Tato pevnost byla postavena v roce 1753, přičemž je jedním z menších, ale strategicky velmi důležitých opevnění Portobela. Dočetli jsme se, ža byla součástí druhé obranné linie, kterou Španělé vybudovali po ničivém útoku admirála Edwarda Vernona v roce 1739. Batería Santiago stojící na vyvýšeném místě u vstupu do zátoky poskytovala doplňkovou palebnou sílu k hlavním pevnostem Portobela. Jejím úkolem bylo pokrýt slepá místa a posílit obranu proti lodím, které by se pokusily proniknout do přístavu.
Celý komplex staveb Portobela představoval srdce obrany španělského impéria v této části Latinské Ameriky. Tvoří ho několik samostatných pevností vybudovaných v 17. a 18. století. Mezi nejvýznamnější z nich patří Fuerte San Jerónimo, což je hlavní pevnost přímo u vstupu do města s výhledem na celou zátoku, a Fuerte San Fernando ležící na protější straně zálivu. Dalším článkem obranného řetězce byla pevnost Fuerte Santiago de la Gloria. Všechny tyto pevnosti jsou typickým příkladem španělské vojenské architektury - masivní kamenné zdi, strategicky rozmístěné střílny a důraz na ovládání přístupu z moře.
Dnes je Portobelo tichým městečkem obklopeným tropickou zelení, ale jeho pevnosti stále působí monumentálně. Připomínají dobu, kdy tudy proudilo nesmírné bohatství a kdy se Karibik hemžil piráty, dobrodruhy a evropskými flotilami.
Na pobřeží u města Portobelo
Naši mladí spolucestovatelé mají přirozenou touhu se koupat a byl by hřích jim nevyhovět v tropickém ráji, kterým je bezpochyby karibské pobřeží Panamy. Žádný problém. Pár minut od Portobela se nachází malý přístav La Guaira, odkud nás místní lodníci za necelých deset minut přepraví na ostrov Isla Grande. Je to místo, kde se zastavil čas. Šumění moře, kokosové palmy a karibská hudba vytvářejí pohodovou atmosféru. Ostrov je známý svými plážemi s tyrkysovou vodou a lemovanými palmami. Rybáři opravují sítě, jejich děti skáčou z mola do vody a nepříliš početní návštěvníci se rádi přizpůsobují poklidnému rytmu místního života.
Před odjezdem zpět do Panama City nahlédneme do místního kostela. Panama je výrazně katolická země, i když podíl katolíků postupně klesá a roste počet evangelikálních protestantů.
Opouštíme hlavní město a směřujeme na západ. Naším cílem je Boquete, malé horské město v provincii Chiriquí, které patří k nejpříjemnějším místům v celé Panamě. Z Panama City nás čeká cesta dlouhá téměř 500 kilometrů, která včetně zastávek potrvá více než osm hodin. Podle manžela však řízení v Panamě nepředstavuje velký problém. Až do města David jedeme po dálnici s názvem Carretera 1, které se zde rovněž běžně říká Carretera Interamericana.
Tato dopravní tepna je součástí nejdelší sjízdné silniční sítě na světě, která je španělsky označována jako Panamericana a anglicky Pan-American Highway. Vede z města Prudhoe Bay na Aljašce až do města Ushuaia v Ohňové zemi v Argentině, kde jsme tento její konec viděli při naší cestě do této jihoamerické země. Celkově propojuje téměř všechny státy amerického kontinentu od severu k jihu, s jedinou výjimkou, kterou je krátký úsek mezi Panamou a Kolumbií (asi 130 km dlouhá mezera v džungli Darién), kde silnice není vybudovaná. Celková délka Panamericany je přibližně 18 000 kilometrů.
Po obědě v místní restauraci u dálnice jsme u města David odbočili směrem na sever po silnici číslo 41.
Poslední úsek po uvedené silnici byl již krátký a bezpochyby zajímavější.
Konečně jsme v našem hotelu. Ráno se probudíme v nádherném prostředí horských tropů, kde strávíme několik dní s cílem poznat tuto část Panamy. Ráno nás čeká sladká snídaně na terase s výhledem do džungle. Kolem voní tropické květy, ze kterých nasávají nektar pestře barevní kolibříci.
Boquete leží v údolí pod sopkou Barú a díky nadmořské výšce má celoročně jarní klima. Je zde všechno, co máme rádi - svěží zeleň, chladnější teploty, oparem zahalené lesy a horské říčky. Není divu, že se sem na penzi uchylují cizinci, především z USA. V Panamě trvale žije přibližně 40 tisíc Američanů, přičemž většinu tvoří penzisté. Život si oslazují i díky místní čokoládě, kterou jsme si koupili ve specializovaném obchodě na hlavní ulici v Boquete, kam jsme mimo jiné chodili na oběd v samoobslužné restauraci. S čokoládou jsme dostali i letáček, takže víme, že kakaovníky tady rostou v nadmořských výškách, které by jinde byly neobvyklé. Právě tato kombinace chladnějších nocí, bohaté vulkanické půdy a stálé vlhkosti z mlh dodává místním kakaovým bobům jemnost a speciální aroma. Farmáři sklízejí plody ručně, často na strmých svazích. Fermentace probíhá v malých dřevěných bednách, sušení na sítech pod širým nebem.
Kakaovníky jsme sice v Panamě neviděli, ale zato jsme při návštěvě kávovníkové plantáže měli možnost seznámit se s celým procesem pěstování i následného zpracování kávových bobů. Dovídáme se tam i další zajímavé informace. Panama zaujímá ve světě kávy překvapivě významné místo. Její pověst stojí především na vysokohorských plantážích právě v oblasti Boquete, kde se káva pěstuje na sopečné půdě v mikroklimatu zavlažovaném častými mlhami. Právě tady vzniká chuťový profil kávy typický pro Panamu. Na celém světě je proslulá odrůda Geisha. Její nádechy jasmínu, bergamotu a tropického ovoce svědčí o tom, že i malý producent kávy může přispět k rozmanitosti nabídky na světovém trhu.
Procházka horskou džunglí nabídla rozličné pohledy do tohoto ekosystému. Houpání na liáně se líbilo Elišce a Martinovi.
Mě zaujaly hlavně pestré květy a zpěv ptáků.
Říčky, výhledy do krajiny a visuté mosty jsme obdivovali všichni.
Sopka Barú je svojí výškou téměř 3500 metrů nejvyšším vrcholem v celé Panamě. Její masiv je téměř vždy zahalený mraky nebo oparem. Za jasného rána je z jejího vrcholu údajně možné spatřit oba oceány najednou.
Sopka Barú
Z Boquete jsme se vypravili na souostroví Bocas del Toro rozeseté při karibském pobřeží Panamy. Cesta autem do přístavu Almirante trvala přibližně tři a půl hodiny a vedla většinou hornatým terénem.
Zajímavá řeka na cestě do Almirante
Zastávka na oběd
Z Almirante jsme rychlou lodí za další půlhodinu dopluli do města Bocas Town, které funguje jako administrativní a dopravní centrum celého souostroví. Již z dálky jsme viděli dřevěné domy na kůlech odrážející se na vodní hladině.
Vzduch byl prosycen směsí soli a vlhkosti. Z otevřených verand se linula karibská hudba. V Bocas Town se nachází většina ubytování, restaurací a barů.
Vyjíždějí odtud lodě na všechny ostatní ostrovy.
Elišce a Martinovi se tam líbilo, my máme raději klidnější místa. Naštěstí jsme se tam dlouho nezdrželi. Vodním taxíkem jsme pokračovali na ostrov Bastimentos, který je z velké části porostlý džunglí.
Plavba trvala deset minut. Naším cílem byla pláž Red Frog. Byli jsme vysazeni u mola. Odtud již vedla krátká pěší cesta džunglí přímo na pláž. Naši mladí společníci se samozřejmě i tady vykoupali.
Krajina kolem Boquete je velmi rozmanitá. Na svazích, kde se ráno pomalu zvedá mlha, se pasou ovce. Kdo by je čekal v tropech? Jejich bílá a šedá srst vyniká oproti temně zeleným kopcům, které se zvedají směrem k vulkánu Barú.
Mezi pastvinami se prodírají horské říčky, studené a čiré. Voda tu spěchá přes kameny, kořeny a malé vodopády.
Nedaleko jedné říčky potkáváme mladého jezdce na koni. V Panamě jezdí na koni i malé děti.
Nakonec je třeba zmínit samotnou džungli. Je sice neprostupná, ale zároveň svěží a plná květin. Bromélie, orchideje, bílé a červené kalichy.
Vzduch je vlhký a voní po zemi. Stačí pár kroků od pastvin a máme pocit, že jsme vstoupili do jiného světa plného barev. Tato poslední procházka byla důstojným rozloučením s překvapivou Panamou před tím, než zamíříme za dalšími zážitky ke hranicím Kostariky.
