A hlavně, jakého autora kdo preferuje. Rozdíly věku mohou hrát u čtenáře skutečně významnou roli.
Je mi ale jasné, že takový, postarší již muž, se bude s přáteli raději bavit o politice, o ženách, o cestování, a témata jako četba, případně vaření, nebudou v jeho zájmech většinou na předních místech.
Oblíbená témata však nejsou jedinou otázkou týkající se četby. Trochu stranou zůstávají podružné otázky, s četbou související, které mohou případný rozhovor výrazně zpestřit. Např., v jakém čase čte onen čtenář nejraději, jakou potřebuje mít před čtením náladu, a také, jaké čtenářské prostředí je pro něj nejlepší. Nejčastěji se zřejmě čte v posteli, nebo sedíc v pohodlném křesle, poblíž s hrnkem kávy nebo sklenkou něčeho dobrého. Někteří známí spisovatelé se o tomto problému občas zmiňují ve svých fejetonech. Na příklad Jan Skácel se v jednom svém článku přiznal, že dobrodružnou literaturu četl, jako dítě, nejraději v koruně kaštanu, kde si vyrobil jakési sedátko. Měl tam své soukromí, nikdo ho nerušil, a mohl si tak všechny ty dramatické situace řádně vychutnat. Když ale dospěl, musel místo svého čtení změnit, aby nevypadal jak blázen.
Podrobně o tom píše i Karel Čapek ve své knize Věci kolem nás. Ten ovšem problém četby rozvedl do těch nejmenších podrobností, jak už měl ve svých fejetonech ve zvyku. Jako kluk četl dobrodružné knihy, stejně jako Skácel, nejraději v koruně stromu. Literaturu zakázanou četl, leže na břiše pod postelí. U obou spisovatelů je však patrná silná touha po samotě, po soukromí, aby je nikdo nerušil a mohli si příběh, který četli, pořádně vychutnat. Jan Skácel ve svém fejetonu Jak čísti dobrodružnou literaturu, v samém závěru s nadsázkou píše:
„A bylo by moc hezké, kdyby lidé místo jiných věcí, které tak často dělají, seděli pěkně na stromech a četli si v knížkách pro dospívající mládež. Jednou se snad lidstvo k tomu dopracuje a potom zavládne na zemi opravdový pokoj. Do té doby to s námi bude všelijaké.“
