Sliby se mají plnit, a to nejen o Vánocích a já jsem vám v listopadu, v rámci článku Muž jménem Ove, slíbila pravidelné „knižní okénko“.
Petra Dvořáková (* 12. listopadu 1977 Velké Meziříčí) je česká spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra. Dálkově poté vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Je autorkou několika knih pro dospělé i pro děti. V roce 2007 získala cenu Magnesia Litera za publicistiku za knihu Proměněné sny.
Četla jsem všechny její knihy a mohu ji jen doporučit. Silné a zajímavé příběhy zaujmou každého čtenáře.
Dědina
Autorka má v podtitulu knihy hesla: pole, závist, chtíč a otčina a úvodem nás varuje před jazykem, ve kterém knihu napsala. Uvádí, že je to jazyk, který slýchala od dětství na Vysočině, kde se narodila. Jazyk, který je tak divoký, že i nejbenevolentnější pravidla českého pravopisu jsou na něj krátká. Varuje citlivé čtenáře před tímto dobrodružným jazykem, ale věří, že to bude právě ten její první jazyk, který jej vtáhne do příběhu tou nejpřímější cestou.
Kniha je rozdělena do čtyř textů, pod těmito názvy:
Ta naše Petruška, nevím, co z ní bude.
Kdo to zas vyzvání v neděli dopoledne?
Tak kdo dál?“ popoženu lidi za pultem!
„Poď čiči, de seš? Mám pro tebe kósek párku“
Čtyři příběhy, které tak úplně příběhy nejsou, jen takový popis všedního života obyvatel imaginární vesnice. Nejsou to ani povídky v obvyklém slova smyslu.
Poznáváme:
- babičku, která je ke své vnučce všechno, jen ne laskavá. Petruška je sice dítě nezbedné, ale některé babiččiny výchovné metody a reakce na její klukoviny (holčičiny?) jsou pro mě skutečně těžko stravitelné.
- vesnického řezníka Ladina, otce 3 dětí se 4. na cestě, který neodolá alkoholu a ochotným sousedkám
- rodinu soukromých zemědělců, kterým byl po revoluci vrácen statek a tak se dřou, přičemž z jejich 3 dětí sdílí tento osud jen jeden syn, druhý syn a dcera dávají od něj ruce pryč.
- nakonec jsme svědky mrazivého příběhu o konci života starých manželů. O bezmoci dědy, o kterého se babička - jeho životní družka starat nechce, nechce se starat ani jeho syn a snacha. Jediná, kdo o dědu projeví zájem je vnučka, která si ovšem ráda vezme za svou pomoc peníze. Peníze ale chtějí všichni zúčastnění, jak ty od babi a dědy, tak peníze z pečovatelského příspěvku.
Vrány
V dnešní době, kdy ve většině rodin, zejména těch dobře situovaných, panuje kult dítěte, děti jsou na prvním místě, rodiče k nim vzhlíží, plní každé jejich přání, tolerují a omlouvají jejich často arogantní chování a rozvážejí je po kroužcích a do školy, aby jim MHD neublížilo, neváhá Petra Dvořáková „nastavit zrcadlo“ rodině, kde panují poměry zcela jiné.
Ale nečekejte rodinu neúplnou, sociálně slabou, nebo dokonce „nepřizpůsobivou“. Zvenčí je to taková normální rodina, s oběma pracujícími rodiči a dvěma dcerami v citlivém pubertálním věku, které se obě dobře učí, ale jinak jsou velmi rozdílné. Bára je výtvarně nadaná a domácnost ji moc nezajímá, což je vzhledem k jejímu věku pochopitelné (tedy pro mě, pro její matku ne), její sestra však ráda pomáhá, aby byla pochválena, takže je ta lepší dcera.
Jen nesmíme nečekaně otevřít dveře a podívat se na jejich život zblízka, ten vidí jen vrány z větví stromu za oknem.
Strhující čtení, které nás nenechá v klidu, pociťujeme zoufalství nad Bářiným údělem, uvědomujeme si bezvýchodnost situace, ve které se ocitá a neumíme jí pomoci, stejně jako to neumí v knize nikdo.
