Jak se posrpnový exil lišil od těch předchozích, co nového přinesl a kterým těžkostem čelil? O tom bude pojednávat tento článek na pokračování.
Mnozí nazývají osmašedesátý rokem revoluce. Od konce druhé světové války se vskutku v globálním měřítku naráz neudálo tolik demonstrací, nepokojů a povstání proti stávajícím pořádkům. Dospívala poválečná generace, jež od života požadovala více než ty předchozí. Právě studentské protesty se staly v USA či Francii nejviditelnějším symbolem. Posílila ovšem také různá protirasistická, mírová a protinukleární, ekologická či feministická hnutí. Pražské jaro v Československu se mohlo stát také v jistém smyslu revoluční, když liberální reformy vycházely od špiček komunistického režimu, navíc bez požehnání Kremlu. Jenže teplého úterního večera 20. srpna 1968 se na základě smluvených signálů „Vltava-666“ a „Bouře“ dalo do pohybu pět armád Varšavské smlouvy. Okolo 6300 tanků, 2000 děl a raket, 800 bojových a dopravních letounů a přes půl milionu vojáků se do druhého dne ocitlo na území Československa, prý aby normalizovalo poměry a uchránilo socialistické zřízení od rozkladu.
Tisíce občanů ovšem nesdílely nadšení z návratu ke starým pořádkům a zamířily bezprostředně po invazi do emigrace. Takový hromadný exodus zažila Evropa naposledy po rozdrcení maďarské revoluce na podzim 1956. Neuvěřitelná masa 200 000 Maďarů tehdy během několika dní zamířila hledat štěstí na Západ. Čechoslováci v dlouhých kolonách zaplnili rakouské a německé silnice, do dalších zemí pokračovali ve velkém také přes Jugoslávii. Velmi vstřícně se zachovalo Švýcarsko, ve velkém přijímala našince také Kanada, Itálie, USA a Austrálie. Byla doba dovolených a tisíce lidí se zrovna nacházely v zahraničí. Téměř polovina s návratem otálela a vysoké procento už se opravdu nevrátilo. Západní vlády benevolentně prodlužovaly Čechoslovákům turistická víza a kladně vyřizovaly žádosti o politický azyl. Míra sympatií svobodného světa a vůbec podmínky přicházejících se nedaly srovnat s obdobím po únoru 1948, kdy lidé prchali často v ohrožení života, bez jakéhokoliv majetku a po zdolání železné opony je čekaly měsíce plné nejistoty v uprchlických táborech. Osmašedesátníky vidělo veřejné mínění jako oběti utíkající před sovětským terorem, ve skutečnosti měla tato emigrace vedle politických také ekonomické základy. Nevalné vyhlídky na život v srdci Evropy po bratrské pomoci přinutily k opuštění vlasti známé sportovce a umělce, inteligenci (jen Československá akademie věd přišla zhruba o šest set pracovníků) i dělníky, stoupence pravice, kteří byli po dvě desetiletí umlčováni, a naopak aktivní účastníky obrodného procesu, reformní funkcionáře KSČ. Ti si uvědomili, že po krachu experimentu zvaném socialismus s lidskou tváří pravděpodobně skončily i jejich kariéry a možnosti slušného vzdělání pro děti. Odchod za hranice, dokud to ještě šlo, se jevil jako logické řešení. Jen v několika prvních měsících hovoří statistiky o 127 000 případů. Dvě třetiny byly navíc v produktivním věku.
Poúnoroví exulanti sledovali s obavami vývoj doma, ale mnozí realisté vlastně ostrou reakci Moskvy a jejích satelitů na Pražské jaro očekávali. Příchod nové, posrpnové vlny na jednu stranu zanesl svěží vítr do zatuchajícího exilového prostředí a oživil stagnující tiskoviny, spolky a organizace, často žijící pouze z idealizovaných vzpomínek na masarykovské časy a planých diskusí, co by bylo, kdyby padl totalitní režim. Zároveň ale prolínání a střídání dvou generací vyvolalo soupeření o vliv, o další směřování a ideologickou koncepci exilu. Osmašedesátníci pochopitelně přicházeli s dvacetiletou zkušeností života pod rudou hvězdou, měli jiné návyky, aspirace, cíle, představy o světě. Neprojevovali přílišnou empatii k názorům starých exulantů, které považovali za smutné relikvie minulosti. Obě skupiny k sobě hledaly cestu. Někde zapadli nováčci do koloběhu krajanského života, pokud tedy vůbec měli zájem angažovat se a družit s ostatními, bez větších problémů, jinde se na schůzích spolků a organizací dokola probíralo, zda se bývalí komunisté mohou stát členy. Problém vyřešili časem oni samotní, když svou aktivitou, schopnostmi a intelektuálním přínosem pro exilovou komunitu rozptýlili veškeré obavy. Mezi nejznámější případy v této „kategorii“ patřili novinář a filozof Ivan Sviták, někdejší předseda Svazu československých spisovatelů, literární teoretik Eduard Goldstücker, redaktoři Literárních listů Ludvík Veselý a Antonín J. Liehm, spisovatel Ladislav Mňačko či otec ekonomické reformy Ota Šik.
Luděk Pachman, Jiří Pelikán, Antonín Liehm. Všechny fotografie z archivu M. Nekoly
Díky osmašedesátníkům začala záhy vycházet významná periodika s mnohatisícovým nákladem. Zmiňme alespoň Okno dokořán v Nizozemí, Listy v Itálii, Zpravodaj ve Švýcarsku nebo Text s redakcí v Mnichově. Desítky další titulů byly obnoveny. Významnými šiřiteli exilové kultury se stala nakladatelství 68 Publishers v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace v Curychu a CCC Books opět v Mnichově. Co se vzniklých organizací týče, zřejmě největší pozornosti se dostalo Naardenskému hnutí, činné v Londýně a samotném nizozemském Naardenu, kde spočinul, jak známo, na konci svého vyhnanství Jan Amos Komenský. Jednalo se o projekt nepolitického sjednocení československého exilu, postaveného na prosazování lidských a občanských práv. Prvním předsedou se stal katolický páter Jan Lang. Bez vysokého procenta osmašedesátníků mezi členskou základnou by se těmto subjektům těžko dařilo dlouhodobě udržovat zájem lidí a pořádat přednášky, schůze, konference a komunikovat s partnery všude po světě. Jejich činnost měla především psychologický dopad na pozvednutí ducha. KSČ doma mezitím úspěšně odebrala legitimace nespolehlivým a znovu upevnila monolit moci. Rozhodně nemusela mít obavy z nějaké vážné konkurence zvenku, orgánu prohlašujícím se za exilovou vládu či něco podobného. K takovému sjednocení mezi Čechoslováky ve světě nedošlo. Bezprostředně po srpnových událostech na Západě sice proběhla mohutná vlna sympatií k uprchlíkům, jenže poměrně brzy na začátku 70. let se na mezinárodní scéně začala šířit nebezpečná tendence smíření se s okupací a stavu z ní vyplývajícího. Exil horlivě lobboval, aby západní společnost a političtí lídři neakceptovali agresi jako způsob, jak přivézt suverénní národ k poslušnosti, a aby neustávali v diplomatickém tlaku na Sověty. V USA měl exil řadu podporovatelů z řad kongresmanů, senátorů, vlivných odborářských předáků a vysokých úředníků ministerstva zahraničí, avšak příliš toho učinit nemohli. Pokoušeli se alespoň pootevřít dvířka do různých institucí a na mezinárodní fóra, odkud mohla kritika na adresu Husákova režimu v Praze zaznívat obzvláště hlasitě. Exiloví lídři ze staré gardy po únoru 1948 navíc odešli na odpočinek, což věstilo nástup nových progresivních lidí jako byli jako šachový velmistr Luděk Pachman, filmový a rozhlasový režisér Josef Holman, redaktor Jiří Brada, jaderný fyzik a spisovatel František Janouch či sociolog Karel Hrubý. Nezapomeňme ani na bývalé ředitele Československé televize a Československého rozhlasu z období Pražského jara, Jiřího Pelikána, který se usadil na Apeninském poloostrově a za Italskou socialistickou stranu dokonce zasedl v Evropském parlamentu, a Zdeňka Hejzlara, který pro změnu působil ve Švédsku. Oba jmenovaní pak patřili ke skupině okolo populárního časopisu Listy, vycházejícího od ledna 1971 v Římě.
Roku 1972 o sobě dala v Mnichově vědět nová exilová platforma, tzv. Československý poradní sbor v západní Evropě. Nesnažil se nutně vzít od křídla již existující organizace, neb si jeho členové byli vědomi, jak náročné by bylo skloubit jejich agendu Každý činovník ve Sboru tak zasedal sám za sebe, nebyl pouhým reprezentantem a hlásnou troubou nějaké třetí strany. Ve Sboru se tak vedle sebe objevili zástupci katolických spolků, Skauta, Sokola, PEN kubu, novináři, literáti, rozhlasoví redaktoři, univerzitní profesoři. Ubíjející spory z minulosti o tom, kdo bude v exilu hovořit jménem koho, dovedlo Sbor k zásadě, jíž zdůraznil hned v počátku programového prohlášení: „Situace v exilu nedozrála natolik, abychom mohli zřídit instituci, která by sdružovala všechny krajany a exulanty a byla jejich mluvčím. Posláním Sboru je pomáhat a radit organizacím i jednotlivcům a zároveň uplatňovat na mezinárodním fóru požadavky Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů (ano, některé kruhy v exilu dosud trvaly na obnovení hranic Československa před rokem 1939), směřující k obnově jejich svobody a nezávislosti.“ Vedení Sboru se zavázalo spolupracovat se všemi schopnými lidmi dobré vůle, nehledě na politickou orientaci (i včetně bývalých komunistů).
V červenci 1973 začala v Helsinkách konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě za účasti tří desítek zemí. Komplikovaná vyjednávání o znění závěrečného aktu konference probíhala přes dva roky. Dokument se dotýkal tří základních oblastí, mezi něž patřila i lidská práva. Zatímco signatářské země ze sovětského bloku včetně Československa spoléhaly na právní nevymahatelnost závazků v praxi, Západ naopak doufal, že hroty totalitních režimů se tím otupí. Náš exil uchopil ohromnou příležitost, sledoval dění doma, represe i občanský aktivismus. Intenzivně začal komunikovat například s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, s prvními signatáři Charty 77, a dodával Amnesty International, Helsinki Watch, Radě Evropy a dalším organizacím podklady a důkazy, jak normalizační Československo soustavně porušuje práva svých občanů. Normalizační monolit se zatím neotřásal, avšak pozorní sledující vnímali, že se jemně drolí. V říjnu 1978 se ujal pontifikátu polský arcibiskup Wojtyła. Jako papež Jan Pavel II. se v následujících letech často zastal trpících za železnou oponou a mnozí to vnímali za počátek konce vlády srpu a kladiva. Museli si ovšem počkat ještě celou jednu dekádu, které se budeme věnovat příště…
