Z něj nabízím velice stručný přehled několika výletů uvedeným směrem v rozmezí několika let za využití motorky, kola, vlaku, autobusu a v krajních případech i pěškobusu.
Tak kde začít, třeba na trojmezí, kde Dyje posílí Moravu a soutok tvoří hranice Slovenska, Moravy a Rakouska.
Také Vídeň, má orloj, i když my máme právo říkat, že tento je poněkud skromnější.
Morový sloup na ulici Graben nařídil postavit Leopold I. jako poděkování za konec morové epidemie v roce 1679. Je vysoký 21 metrů. Dnes se mor léčí antibiotiky a první je vyzkoumal Alexandr Fleming. Zasloužil by si stavět protimorové sloupy.
U Sachra je nejenom trvale narváno, ale stojí se na sednutí fronty. Dáte si sachra za pozoruhodnou cenu a pustíte sednout dalšího.
Přírodovědecké nebo umělecko historické muzem, teď přesně nevím, stojí proti sobě a jsou jednovaječná dvojčata. Marie Terezie v tom má trvale jasno.
Vstup do parlamentu, v pozadí věže radnice.
Burggarten je park uprostřed města umístěný za císařským palácem Hofburg, který býval soukromou zahradou císaře Františka Josefa I. Vévodí mu secesní skleník. Na vstup se stojí fronty, a protože nebyl čas, tak ani nevím, jestli už měli rannej salát.
Několikrát přestavovaný zámek Dürnkrut. Sice zavřený, ale stačí umět rakousky, zavolat na místní obecní úřad a rádi vás provedou.
Jako ochranka se před hradem osvědčili těžkooděnci,
kteří také hlídají rychlost v obci.
Jako my ctíme Přemyslovce, tak Rakušané Habsburky. Nedaleko Dürnkrutu se jejich příběhy potkaly a pro Přemysla Otakara II.bylo střetnutí fatální. Ze školy si pamatujeme osudnou bitvu na Moravském poli, a ta se odehrála právě zde na poli rakouském. Na obelisku je psáno, že se zde střetli Rudolf Habsburk and Otakar Böhmen. Přemysl nějak vypadnul. Habsburk si tehdy pomohl lstí, která je dnes běžným vojenským prvkem, ale v době čestných rytířských časů a soubojů z očí do očí něco nevídaného.
Barokní zámek Ruegers. Je podobný presidentskému zámku v Lánech.
Rakušané jsou vášniví myslivci.
Alpy nebudou, tak zdar Rakousko.
Albánie, hlavní město Tirana, centrální náměstí se sochou národního hrdiny Skanderberga, který Albánce sjednotil. Rozsáhlé náměstí počítané na hektary je z kopce a polévané vodou. Je to bezva osvěžení pro bosé i obuté nohy.
Národní hrdinkou je zase matka Tereza, rodným jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu, kdyby někdo nevěděl.
Osázené střechy jsou zajímavé.
Architektura se tu různě prolíná.
Ještě stále Tirana. Albánie je chudá zem, ale i zde mají zlatou mládež, pro kterou červená neexistuje, protože všechny přetroubí.
Beret, město tisíce okem, památka UNESCO.
Uličky má děsně romantický.
Nad městem v tomto klášteře prý ve své době bylo jediné útočistě pravoslavné víry v obklíčení islámu.
Kjure, město pod horami i v horách. Na jedno točený jsem si pěkně zastoupal.
Trhy jsou tu na orientální způsob.
Země více náboženství, prý spolu občas i vycházeli.
Za diktátora Envera Hodži se Albánci bránili celému světu. Všech možných krytů mají požehnaně. Tento rekonstruovaný je přímo na pláži vedle restaurace.
.
Tento je zase v zakázaném pásmu, ale nedal jsem si říct, a kdyby nebyl po pár desítkách metrů zabetonovaný, bloudím tak možná ještě dnes.
Bungrů je všude hafo i v Tiraně. Tenhle vstup vedl do papaláškého, v nové době slouží turistům.
Tohle je také pro turisty. Ještě před pár desetiletími tu nebylo nic. Teda bylo, panenská pláž.
Takhle to mají domorodci.
Stotisícové přístavní město Drač. Bylo založené v 7.století před našim letopočtem. Na místě Evropy v té době nebyly ani ty opice na stromech.
To já jen, abychom si nemysleli, že jsme prastará civilizace a pupek světa.
Korsika, kam se dostanete trajektem, což je děsně romantické.
Napoleon je sice slavný rodák, ale národní hrdina je spíš Pascal Paoli, bojovník za samostatnost a svobodu ostrova. Než se názorově rozešli,tak jeho parťákem byl Carl Buonaparte, otec slavnějšího syna.
A tady je. Stojí v hlavním městě Ajacio z piedestalu a vzhlíží k moři. Na desce pod ním jsou vyjmenovány všechny jeho vítězné bitvy. Samozřejmě je tam i Slavkov.
Zde, v rodině chudého šlechtice se narodil a má zde muzeum. No neni většího něštěstí pro člena Československé Napoleonské Společnosti, když v době mé návštěvy bylo muzeum zavřeno.
Valíme k moři, ke kterému maják patří.
Bonifacio, parádní domečky na útesu,
Bastia, město na jihu ostrova a běh od moře do hor. Průměrně je tu 340 slunečných dnů v roce, což znamená že svítí imrvére.
Sartene, město kde se naplno ještě dodržuje vendeta a nikdo do toho oficiálně nešťourá.
Kavárny jsou zde spíš vinárny. Co se týče piva, je to bída.
Korsika jsou hory
a moře
a do toho člověk vykutal silnice, aby se snadno dostal do hor, což místní horaly zrovna moc nebere.
Jestli je tu někdo mistr, pak řidiči autobusů. Ovládat musí především couvání.
Hezký horský pohled na minivesnici s kostelem a nad tím se člověk pustil s bagry do přírody.
Calvi, jedno z měst, které si dělá nárok jako rodiště Kryštofa Columba.
Tak ještě vzpomínka na kamaráda Jirku, který už bohužel neni mezi námi a příště mrkneme na východ.
