V neděli jsem se v divoké sněhové vánici, na Prahu zcela nevídané, vydala do divadla; měla jsem službu v šatně. Hráli jsme roztomilou pohádku Bruncvík, aneb Jak lev do Čech přišel v provedení divadelního souboru Háčko, jehož domovem je Hloubětín.
Jsem dost ukecaná, a to i v divadelní šatně. Nejvíc a nejradši si popovídám s malými diváky. Holčičky přicházejí nastrojené do sukýnek a šatiček, což je v zimě sice malinko obtížné, ale i to se dá vyřešit. Dospělý doprovod s sebou nezřídka vleče tašku plnou nádherného šatstva pro divadelní příležitost. Jsem účastníkem módní přehlídky. Stojím v šatně a koukám na malinké modelky, jak se proměňují z eskymáčka do nastrojené princezničky.
„Tak ty jdeš divadla na pohádku, těšíš se?“ ptám se holčičky, jež přišla s babičkou jako jedna z prvních.
„Joooo! Moooc!“ rozzáří se holčička, když jí vykoukne hlava z natahované růžové sukýnky. Holčička si upraví mikinku s obrázkem na hrudníčku a rozhoduje se, jestli ji má babička strčit pod sukýnku, aby byl vidět blýskavý pásek, nebo nechat přes sukýnku, aby byl vidět obrázek pěkně celý. Obrázek vyhraje. Holčička se zatočí před zrcadlem a moc jí to sluší.
U šatny je další návštěvnice. V náručí drží plyšovou hračku.
„Co to máš za krásný zvířátko?“ ptám se holčičky.
„To je lvíček,“ natahuje holčička ruce, abych si lvíčka mohla pořádně prohlídnout. No jo, na pohádku o lvovi, co přišel do Čech, jedině se lvíčkem, to dá rozum.
Dalším návštěvníkem je malý chlapeček. Má pod bundičkou sváteční svetýrek.
„Jak se těšíš na pohádku?“ ptám se, když beru od maminky bundu a kabát.
„Těším, a už jsem si to o Bruncvíkovi nastudoval na jútubu, ale tam mluvili moc rychle, tak jsem tomu nerozuměl.“
„To bylo pro starší děti,“ vysvětlila maminka a chlapeček přikývl.
„Tady budou mluvit pomalu, to určitě pochopíš,“ řekla jsem a chlapeček se rozzářil.
Za chlapečkem už čekala další holčička tentokrát v doprovodu maminky i tatínka. Když se převlékla do svátečního, stála přede mnou kouzelná kráska. Přes rameno měla malinkou kabelku a z ní vytáhla ještě menší peněženku.
„Já šatnu zaplatím,“ pravila důležitě. Maminka se na ni usmála, stejně jako já i tatínek. „To nemusíš, miláčku, tatínek to zaplatí.“
„Já si zaplatím za sebe,“ řekla holčička a vytáhla z peněženky dvacku.
„Můžu ti dát slevu?“ zeptala jsem se.
„Nene, tady stojí: šatna za kabát dvacet korun,“ přečetla holčička cedulku na pultu a podala mi dvacku. Tomu se nedalo odporovat. S maminkou i tatínkem jsme se na sebe usmívali a bylo nám moc hezky…
Jiná holčička mi při převlékání sdělila, že má doma lampičku, co buď svítí furt, nebo jen chvíli, nebo bliká. Než si všichni malí diváci odložili, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací. Nikdo nikam nepospíchal, všichni trpělivě čekali.
Pro takhle malé děti se hraje na jeden zátah bez přestávky. Když jsem rozdávala dětem i rodičům jejich kabáty, dozvěděla jsem se, že se dětem pohádka moc líbila; byly nadšené a říkaly mi, že příště zase přijdou. Jen jedna holčička byla smutná a plakala.
„Copak se ti stalo?“ ptala jsem se, ale holčička jen zabořila tvář mamince do sukně.
„Je jí líto, že už to skončilo,“ vysvětlila maminka. Tak jsme holčičce obě slíbily, že zase může přijít na další pohádku. A mně holčička připomněla, jak i můj malý čtyřletý syn Kuba kdysi plakal v kině, že pohádka skončila…
Je to prostě práce snů, pracovat v divadle, obzvlášť, když hrajeme pro malé děti…
