Když projíždím kolem Vodárny, padne pohled na nedaleký objekt bývalého koupaliště a vyvolává vzpomínky. Většinou to byly zážitky s dětmi. Jak jsem je učil plavat. Nejen dětí, později i jejich děti.
S dětmi se mi osvědčila jednoduchá metoda. Nesnažit se, jako kdysi učili nás, přímo plavat na hladině a ještě stylem prsa (žába), ale tak, jak jsem to intuitivně zvládl v dětství já sám, střídavě hrabat rukama a nohama jak pejsek. A pak se zdokonalovat v určitých stylech.
Ovšem nejlepší bylo s nimi skotačit, potápět se a vyprovokovat přemísťování pod vodou, tedy plavat pod hladinou vody. Velice rychle pak přicházely na to, že Archimédův zákon funguje a oni plavou na hladině, aniž si to uvědomují.
Ale nastala mimořádná situace, která proces výuky plavání urychlila. Chlapec s dalšími dováděl na straně bazénu s mělkou vodou a pak nečekaně s jiným vyběhl na břeh a dál do mírného svahu. Po zjištění, že jeho se to netýká, rozběhl se zpátky a skočil do vody. Jenže na druhém konci bylo hluboko a on se vynořil až daleko od břehu.
To jsem nečekal ani já a dostat se na vzdálený konec kličkováním mezi těmi na břehu, to chvíli trvalo. S obavou jsem sledoval, jak zápasí o udržení se na hladině, ale současně viděl, že se přibližuje ke břehu. Tak jsem ho nechal, aby ten poslední kousek si už doplaval sám. Zvládl to a vyděšený pohled vyměnil za vítězný úsměv.
Bylo vhodné to plavání zdokonalit. Léto skončilo, přišel čas na krytý bazén. A zrovna se chystala akce výuky plavání dětí a rodičů. Přihlásil jsem ho. Po čase bylo třeba zaplatit prodloužení a paní v pokladně mě přesvědčila, ať se zapojím také. Než děti oschnou a převléknou se, tak i naše lekce bude u konce.
Na závěr děti měly dálkovou plavbu. Tedy několik krát přes bazén s otočkou a zpět. Někteří to brzy vzdali až zůstala malá skupinka vytrvalců. Těsně před koncem kluk nedoplaval, vyskočil na břeh a zmizel k šatnám.
Pak šli do vody dospělí. Já se zaobíral myšlenkou, proč kluk nedokončil a zmizel a jaksi nevěnoval pozornost rozdělení do výkonnostních skupin. A zůstal jsem mezi úplnými neplavci. Ale vzápětí nelitoval.
Ujaly se mě dvě mladé ženy s plaváním dokonale vypracovanými postavami a opečovávaly mě jako neplavce. Podpíraly, nadnášely, upravovaly správnou polohu pro plavání, prostě fyzický kontakt byl velice příjemný. Jen jsem dával pozor, abych se předčasně neprozradil a užíval si to co nejdéle.
Jenže dlouho to nešlo, musel jsem prokazovat jakési pokroky v jejich výuce a ony mě zakrátko pochválily, jaké dělám pokroky. Pak už nebyl důvod osobní péče. Ale aspoň jsem se zapsal do rekordů kuriozit a to plaváním na zádech s nohama napřed.
Na zpáteční cestě domů jsme s klukem probírali různé situace a došlo i na otázku, proč nedokončil to dálkové plavání, když měl šanci dokonce zvítězit. Tvářil se mrzutě, ale pak přiznal. „Víš tati, mi se tak strašně moc chtělo kakat, že jsem musel!“
Argument pádný, přesvědčivý, mimo jakoukoliv diskuzi.
