Slasti a neřesti. Netradiční nahlédnutí do života našich předků. Část II.

Tabák

Jest každá bylina stvořena od Hospodina

Konzumace tabákového listí je u nás doložena od konce 16. století. Tabák sloužil jako lék k vnitřnímu i zevnímu užívání. Kouření tabáku přišlo do Čech za třicetileté války. Protože se lidé seznamovali s kouřením od žoldnéřů, pokládali pití tabáku za neřest zvláště zavrženíhodnou. Přes počáteční odpor a zákazy se však kouření tabáku brzy rozšířilo.

Zpracování tabákového listí probíhalo podomácku. V 18. století vznikaly na základě císařského patentu továrny na zpracování kuřlavého i šňupavého tabáku. Společnost se s konzumací tabáku smířila, i nadále však byla na kuřáky uvalována četná omezení. Od 2. poloviny 19. století začínají vycházet publikace poukazující na škodlivost a návykovost tabáku. Na druhou stranu zůstávalo kouření znakem dospělosti. Jedním z hlavních důvodů namítaných proti kouření bylo nebezpečí ohně.

Džbány s vyobrazením kuřáků, 18. a 19. stol.

Společenské hry, hazard

Komu karty v ruce šustí, toho pánbůh neopustí

Venkované a obyvatelé venkovských měst se v hostincích bavili nejen rozprávěním a pitím alkoholu, ale také hraním rozmanitých her. K nejoblíbenějším patřily šachy, kostky, tzv. vrhcáby, ale především hry karetní. V hostincích tak byly stoly vyhrazené právě pro ně. Karban však nebyl jen zdrojem uvolnění a společenského vyžití, ale také příčinou úpadku celých rodin, neboť i ve venkovském prostředí hrávali muži o značné obnosy. Neshody při hře bývaly často zdrojem rozepří a rvaček. Důležitou vlastností karet jsou jejich barvy, lišící se i podle zemí původu jednotlivých karetních sad. Karty německé rozlišovaly následující barvy: srdce, listy, žaludy a kule, jejichž význam byl spojován se čtyřmi stavy: církví, měšťanstvem, rolnictvem a šlechtou.

Mariášové karty vlasteneckého typu, konec 19. stol.

Stará žena vykládá karty

Hrací kostky ze serpentinu, 19. stol.

Násilí

Už je to už, pobil ňa muž

Verbální i fyzické násilí mělo v lidovém prostředí řadu podob. Posměšná pojmenování směřovala zpravidla k obyvatelům sousedních obcí, např. kriváci, prasata, slimáci, tataré. Ačkoliv se jednalo o hanlivá označení, sloužily tyto projevy k upevnění skupinové sounáležitosti a humornému uvolnění napětí. Rozpory mezi obcemi však často přerostly ve skutečnou nenávist a končily tvrdými mládeneckými potyčkami s tragickými konci. Sousedské spory mezi rodinami, které se mnohdy táhly řadu let, končívaly rvačkami v hospodách, především při muzikách. V rodinách se fyzické trestání dětí bralo jako blahodárný výchovný prostředek. V ryze patriarchální společnosti, kde měl pouze hospodář plnoprávné postavení, se fyzické násilí na ženách stávalo běžnou součástí reality. Nicméně agresivní alkoholici a násilníci byli místním společenstvím odsuzováni. Kritika takového jednání se projevuje ve folkloru, stejně jako případy sousedské nesnášenlivosti.