To já už ve dvaceti pracoval a ve třiadvaceti jsem se ženil. Tuhle větu říkává sedmdesátiletý Vladimír svým vnukům. Dost je tím štve.
„Dědo, chápeme, ale my studujeme a pak si chceme užít život. Rodinu a závazky plánujeme tak nejdříve v pětatřiceti. A dědo, neznáme nikoho v našem věku, kdo by to měl jinak,“ odpovídají.
V jejich rodině se na toto hovoří často. Protože Vladimír stále ještě pracuje. A rodina se diví.
„Tobě se pořád chce chodit do práce?“ ptají se ho vnuci, dcery, zeťové.
Vladimír je finančně zabezpečený a do práce nechodí kvůli peněz. Má slušnou penzi, malý domek se zahradou. V restitucích získal pole a louky, které nyní pronajímá zemědělci ze sousedství. Proto má i naspořeno. Přesto chodí do nedaleké továrny a pracuje tam jako vrátný.
„Kdyby mi nezemřela žena, možná bych už nepracoval. Ale to mám sedět doma a koukat na televizi nebo do počítače? Jsem mezi lidmi, mám ve fabrice spoustu přátel, všichni se tu známe a navíc jsem užitečný. Nechodím do práce kvůli peněz, ale kvůli pocit, že jsem něco platný,“ říká.
A má dobrý pocit, když mu šéf říká: „Doufám, že to tady nechceš zabalit, nikoho jiného na to místo hledat nechci.“
Připadá mu však zajímavé, že v malé rodinné fabrice pracují převážně lidé středního a vyššího věku. Mladí z okolí studují nebo nepracují. „Vidím poměrně dost mladých kluků, kteří tvrdí, že v okolí není práce a tak se válejí doma. A ti šikovní odešli studovat do Prahy a už tam zůstali, což chápu,“ říká.
Situace na trhu práce se výrazně změnila právě v tom smyslu, že zatímco v devadesátých letech lidé začínali dříve pracovat a dříve s prací končili, nyní je tomu naopak. Do pracovního procesu nastupují mnohem později a často jsou ekonomicky aktivní i ve vysokém věku.
Na toto téma se v poslední době objevilo několik průzkumů, věnovali se mu i autoři publikace Senioři v datech v roce 2025 vydané Českým statistickým úřadem.
„Dlouhodobě roste míra zapojení osob v seniorském věku do pracovního procesu, a to nejen ve vazbě na posouvání věku odchodu do starobního důchodu, ale i vlivem osobních preferencí,“ uvedl Jan Honner, jeden z autorů studie. Podle ní míra ekonomické aktivity lidí ve věku šedesát pět a více let dosáhla v roce 2025 v Česku osm procent, přitom před dvaceti lety byla poloviční. Nejvíce seniorů chodí do práce v Praze.
Souběžně však přibývá šedesátníků, kteří o práci přicházejí a marně hledají novou. Na konci prosince bylo v této kategorii v evidenci úřadů práce o deset tisíc více lidí než o rok dříve. Problém je v tom, že někteří zaměstnavatelé se stále ještě bojí starší lidi zaměstnávat.
„Když se zvyšuje nezaměstnanost, roste nejrychleji u starších lidí. Mnozí zaměstnavatelé stále žijí ve stereotypech z porevoluční doby, kdy se říkalo, že starší lidé neumí jazyky a nejsou dobří v práci s počítači,“ uvedl Jiří Halbrštát z personální agentury ManpowerGroup ČR.
Potíž je v tom, že na trhu práce je poptávka po profesích, kterých není dostatek. Velký zájem je například o zaměstnance v sociálních službách. Jenže když přijde muž, který celý život pracoval jako technik nebo dělník, v šedesáti o práci, protože společnost, v níž pracoval, propouští, těžko se půjde ucházet o práci pečovatele v domově seniorů, kde je zaměstnanců nedostatek. Záleží také na místě, ve kterém člověk žije. V Praze je samozřejmě nabídka práce větší, ale když šedesátník skončí na úřadu práce a žije v malé obci, v níž nejsou pracovní příležitosti, má mnohem těžší pozici a zaměstnání už v okolí zpravidla nenajde.
Většina lidí se ovšem ve věku šedesát plus cítí být v dobré kondici a nechtějí sedět doma. Proto je mezi nimi o práci zájem. Mezi lety 1993 a 2024 vzrostl počet pracujících starších šedesáti let víc než trojnásobně. Nyní v Česku pracuje dvakrát víc šedesátníků než mladých pod dvacet pět let.
„Odešla jsem do penze, ale zůstala jsem v kontaktu s kolegyněmi. Zvaly mě na různé oslavy a tak. Na jedné mě bývalá šéfová začala přemlouvat, ať se vrátím do práce. Byla jsem překvapená, pořád čtu, že pro starší lidi práce není,“ vypráví osmašedesátiletá Jana z Ostravska, která pracovala v domově seniorů. A pokračuje: „Řekla jsem jí, že nechci zabírat místo mladým, že my staří máme včas vyklidit pozice. Ona se rozesmála. Vysvětlila mi, že mladí lidé v sociálních službách pracovat nechtějí. Prý tam má studentky na praxi a ony pak stejně nenastoupí. Nebo začnou a po půl roce skončí. Kolektiv tam tvoří ženské kolem padesátky a starší, uklízí tam dvě ženy, které už jsou penzi a mají to jako přivýdělek. Nakonec jsem na zkrácený úvazek nastoupila. Není to kvůli penězům, ale proto, že si aspoň připadám něco platná. Ale zdravotní stav se mi horší, tak už bych pracovat jako dříve na úvazek plný nezvládla.“
Došlo k poměrně paradoxní situaci. Na jedné straně přibylo lidí, kteří v šedesáti práci marně hledají, na straně druhé čím dál více lidí pracuje i v době, kdy už jsou v penzi. Většinou jde o ty, kteří dělají ve fyzicky méně náročných pozicích, kteří byli odborníci ve svých oborech a je o jejich znalosti a dovednosti stále zájem.
„Již delší dobu se mluví o tom, že postoj zaměstnavatelů k lidem vyššího věku se musí změnit, že by je měli přestat podceňovat a přehlížet je. Mladých pracovníků bude nedostatek a v následujících letech to bude citelně znát,“ uvedl Tomáš Ervín Dombrovský z personální společnosti Alma Career.
Jenže vždy bude záležet především na tom, v jakém oboru člověk bude schopen pracovat, co bude schopen nabídnout a jaký bude jeho zdravotní stav. Protože někdo může být v pětašedesáti žádaným odborníkem ve skvělé psychické a fyzické kondici, zatímco někdo jiný může být celoživotní těžkou prací v pětašedesáti tak vyřízený, že naopak už pracovat stejně moct nebude.
