V poslední době se o ní hodně mluví v souvislosti s americkým zásahem a odstraněním diktátora Nicoláse Madura. Vítejte ve Venezuele a vězte, že i ve zdejších tropických končinách se usadilo mnoho Čechů.
Může to znít překvapivě, ale první pravidelné kontakty Českých zemích s Venezuelou nastaly již koncem 17. století, kdy se tu usadilo několik našich misionářů. Vedle šíření víry mezi indiány tu úspěšně propagovali české sklo. Hlavní zásluhu na zvýšení povědomí o jihoamerické zemi mezi veřejností měli cestovatelé jako Enrique Stanko Vráz a Josef Ladislav Erben, kteří se na jejím území měsíce prodírali deštnými pralesy, pluli po tajemné řece Orinoko a své zážitky prezentovali čtenářům formou dobrodružných cestopisů. To jsme pochopitelně v mnohem pozdějším období, za první republiky, kdy byly navázány i diplomatické styky (konkrétně 15. února 1929) a čilá obchodní výměna. Z Československa putoval přes Atlantik slad, papír, sklo, ocel, bižuterie, kožené a textilní zboží, opačným směrem zejména kakao, káva a tropické plodiny. Vidina levných pozemků a obchodních příležitostí do Venezuely nalákala první české farmáře, sládky a podnikatele. Později je následovali inženýři, stavitelé, lékaři. Vznik krajanského spolku v hlavním městě se datuje již do roku 1912. O samotném Caracasu by se ostatně dalo hovořit dlouho. Centrum kultury a byznysu pulzující životem, s příznivým teplým počasím po většinu roku, v nadmořské výšce okolo tisíce metrů na úpatí zalesněného hřebene pohoří Ávila, rodiště Simona Bolívara, opěvovaného hrdiny bojů za nezávislost jihoamerických národů, metropole kontrastů mezi nuzným životem chudiny, obývající nevábné čtvrtě barrios, kde chybí i základní vybavení, a zářivým bohatstvím vyvolených. Venezuelská půda byla ke svým obyvatelům nadmíru štědrá. Zkušební vrty již před první světovou válkou odhalily významná naleziště ropy. Netrvalo dlouho, do infrastruktury masivně investovaly zahraniční vrtné společnosti a učinily ze země jednoho z největších světových producentů černého zlata. Díky přílivu kapitálu se modernizovalo a budovalo, ale zároveň se posilovala moc diktátorů a oligarchů, uvadal celý segment zemědělství a křehká ekonomika se přeorientovala výhradě na ropu, což do budoucna zapříčinilo mnohé problémy. Nicméně po mnoho desetiletí Venezuela žila svým snem a málokdo z místních si uvědomoval ropné prokletí, natož pak přistěhovalci z Čech, kteří v prosluněném ráji našli nový domov.
Pražský student Pavel Klein a pivovar Empresas Polar. Obě fota z archivu M. Nekoly
Začněme u židovských uprchlíků z let 1938-39. Patřil mezi ně fotograf Stanislav Cekota (1902-1992), který založil jeden z prvních profesionálních fotoateliérů (Foto-Estudio Dana) a za přínos venezuelské kultuře obdržel státní vyznamenání. Filozof Ernst Tugendhat (1930-2023) byl členem známé brněnské rodiny, která uprchla před nacisty. Ve Venezuele strávil část mládí, byť jeho akademická dráha je spojená s univerzitami v USA a Německu. Karel Roubíček (1915-2004) z Uhlířských Janovic u Kutné Hory se dostal do země komplikovaně přes Sovětský svaz, Dálný východ a Ekvádor. Od roku 1943 pracoval v caracaském pivovaru Empresas Polar, kde měl klíčový podíl na vzestupu obliby zlatavého moku u místních konzumentů. Jako vystudovaný chemik totiž experimentoval s příchutěmi a složením a dokázal nevalné pivo, bez bublinek a pěny, které závod tehdy vyráběl, nahradit chutným nápojem plzeňským typu. Pochopil však, že pro venezuelské chuťové pohárky by bylo příliš hořké, chmelový slad proto nahradil extraktem z kukuřice. Díky Roubíčkovi Polar úspěšně produkoval také tmavá piva a limonády a rozrostl se na největší nápojový koncern v Jižní Americe. Roubíček neusnul na vavřínech a vrhl se na další podnikání. Postavil továrnu na kukuřičné lupínky, které však příliš nešly na odbyt, tak upravil výrobní linky a lupínky drtil na kukuřičnou mouku, po které se v prodejnách jen zaprášilo. Za synonymum podnikatelského úspěchu můžeme bez přehánění označit pražského rodáka Pavla Kleina (1911-1997), syna státního úředníka z Vinohrad. Vystudoval techniku, pracoval v bance, zdědil dům na Starém městě, měl našlápnuto k zářné kariéře a bezproblémovému životu. Soukolí dějin rozhodlo jinak a Klein v polovině roku 1939 přistál ve Venezuele. Na poslední chvíli unikl ze spárů holocaustu. Oženil se s Ellenou, starší sestrou Karla Roubíčka, a oba obchodně talentovaní mladíci se navzájem podporovali ve svém snažení. Za války Klein správně odhadl, že nejen venezuelský trh bude stále hladovější po nedostatkovém spotřebním zboží. V Caracasu tedy založil importní firmu Agencia Panamericana a čekal na příležitost. Ta přišla hned v druhé polovině 40. let. Použijme fragment vzpomínek kolínského rodáka Alexe Čecha (1927-2012), který pro Kleina tehdy pracoval:
„…mezinárodní obchod se po válce teprve rozjížděl, svět se ještě nevzpamatoval. Největší předválečné exportní velmoci jako bylo Německo a Japonsko, ležely v sutinách. Ve Venezuele se tehdy nevědělo, co s penězi, což bylo na tu dobu jedinečné. Země nebyla zpustošená válkou, naopak, celou dobu prodávala tolik nafty, kolik jen dokázala vytěžit. Utrácet přitom nebylo za co, protože po celou válku byly venezuelské přístavy blokovány německými ponorkami, které na chvíli odcouvaly, jen když jel ozbrojený americký konvoj pro naftu. Import ani export tu tedy neexistoval. Po Karibském moři se tehdy neplavilo nic kromě vojenských konvojů a malých loděk, které pendlovaly při pobřeží od vesnice k vesnici. Vyprávěl mi o tom pan Klein, který těmi lodičkami dojel až do Mexika a dále po pevnině se dostal do USA. Tam za kufr dolarů, které si s sebou z Venezuely vezl, nakoupil pro své zákazníky kdeco. To byl počátek jeho firmy. Po válce nastal ve Venezuele rozkvět a pan Klein a jeho Agencia měli náskok, vezli se na samém vrcholku laviny. Klein se později stal snad nejbohatším obchodníkem Jižní Ameriky. Agencia byla například největším dovozcem japonského zboží. Firmy jako Mitsubishi, Marubeni a Kanematsu na mezinárodní trh uvedla právě Kleinova společnost…“
Jaroslav Brček, Marietta Bermanová a Hans Neumann. Všechny fotografie z archivu M.Nekoly
Šikovných českých podnikatelů pochopitelně najdeme celou řadu. Většinou dorazili v přistěhovalecké vlně po roce 1948, kdy ve Venezuele zakotvilo až 1 200 krajanů. Uspěli jako inženýři, majitelé farem, restaurací a hotelů, textilek, obchodní zástupci a manažeři velkých společnosti, především ropných koncernů, včetně největšího Carribean Petroleum Company. V Maracaibu na severovýchodě země u hranic s Kolumbií, kde se nacházela část ropných vrtů, našlo první zaměstnání mnoho mladých přistěhovalců. Tvrdá dřina v úmorném horku byla vyvážena zajímavými výdělky, které posléze pomohly v rozjezdu vlastního podnikání. Víme také o Češích zastávajících vysoké funkce na ministerstvech zemědělství a veřejných prací. Architekt a stavitel Jaroslav Brček (1893-1973) z Přeštic na univerzitě v horském městě Mérida založil katedru techniky a zároveň se podílel na náročných projektech stavby mostů, tunelů a silnic. Z celé rozlehlé pětimilionové země (dnes okolo 29 milionů obyvatel), administrativně rozdělené na dvacet federálních států (v současnosti dvacet tři) počátkem 50. let nejvíce našinců žilo přímo v Caracasu, kde o sobě dávali hlasitě vědět.
Například Karel Dvořák byl majitelem prosperující potravinářské firmy, Albert Hudec prvotřídního dámského krejčovství, Oldřich Bitnar vyhlášeného pekařství. Zajímavý je také příběh Hanse Neumanna (1921-2001), jehož rodina v Praze před válkou vlastnila továrnu na barviva. Otec zemřel, strýci Richardovi se podařilo emigrovat do USA, kde okamžitě navázal na podnikání v oboru a zamýšlel expandovat do Latinské Ameriky. Coby ideální místo si vyhlédl Venezuelu, kde se nacházel pouze jediný podobný závod, potřeboval tam ovšem spolehlivé manažery. Roku 1949 tedy vyslal své synovce, Hanse a Lotara. Houževnatí mladíci založili firmu na barvy a chemikálie, která neustále rozšiřovala portfolio, až se rozrostla na konglomerát Corimon C.A., vyrábějící vedle průmyslových barev a nátěrů také inkousty, obalové a tiskařské materiály. Neumann se angažoval rovněž v kultuře a mediální sféře, když založil opoziční noviny Tal Cual, vysokou školu designu a nadaci, štědře podporující vzdělávání chudých rodin. Jeho vnučka Vanessa, diplomatka a politička, patří k nejvýraznějším tvářím venezuelského demokratického exilu.
Nesmíme vynechat ani oblast kultury a umění. Houslový virtuos Emil Friedmann (1908-2002) z Prahy stál za vznikem nejprestižnější hudební školy pro 1 700 žáků. Vilém Heiter (1915-1971), rovněž rodák z hlavního města, se zařadil mezi nejvýraznější venezuelské malíře a výtvarníky, jejichž obrazy dodnes zdobí přední světové galerie. Patřila k nim i grafička Marietta Bermanová (1917-1990), která proslula abstraktními díly s vesmírnou tematikou, nebo někdejší vězenkyně koncentračního tábora Ravensbrück Květa Hniličková de Rada (1918-1996), která se ještě Čechách proslavila ilustracemi dětských knížek a v tvorbě pokračovala i za oceánem, přičemž se věnovala především litografii. Mýty opředenou postavou literárního světa zůstává talentovaný básník, prozaik a typograf Vilém Špalek (1904-?), který pod pseudonymem Gran Embustero (v překladu velký lhář) napsal celou řadu povídek s exotickou tématikou. Odehrávaly se především v chudinských čtvrtích.
Budoucnost Venezuely jistě bude v tomto roce patřit k nejdiskutovanějším tématům. I na základě této krátké sondy do tamní krajanské komunity je jasné, že česko-venezuelské vztahy mají bohatou historii a je na co navazovat. V souvislosti se zhoršující se hospodářskou a bezpečnostní situací desítky lidí využily možnosti repatriace a přestěhovaly se do České republiky. Přesto můžeme v jihoamerickém „pekelném ráji“ stále nalézt stovky dalších, jejichž příběhy stojí za připomenutí.
