Při podrobnějším pátrání zjistíte, že celá zajímavá rodinná sága se začala psát už na konci 19. století v Novém Hrozenkově na Valašsku.
V této obci nedaleko Vsetína žil šikovný židovský podnikatel Isidor Körner. Původně choval dobytek a po důstojnické službě v rakouské armádě spojil svou budoucnost s lesnictvím a dřevařstvím. S manželkou Marií měli celkem deset dětí, které byly vychovávané ve smíšeném česko-německém jazykovém prostředí. Rozvětvená rodina Körnerových se roku 1898 přestěhovala do Nového Jičína, kde otec provozoval úspěšný dřevařský závod. Byznysu se dařilo, děti vyrůstaly v ohromné vile se zahradou a služebnictvem, avšak otec jim vytrvale vštěpoval zásady humanismu a pomoc potřebným. Rodina byla vzorem občanské zodpovědnosti, zapojovala se do komunitních záležitostí a dobročinných aktivit. Isidor s Marií nikdy nevynechali ani návštěvu divadla opery, cestovali po Evropě, stýkali se s moravskou smetánkou a vedli novojičínské židovské kulturní centrum. Když patriarcha rodu, nepřehlédnutelný muž, který nikdy neodložil doutník, v roce 1925 zemřel, starost o rodinné podnikání převzali jeho čtyři synové Theodor (1881-1951), Leon (1892-1972), Walter (1898-1995) a Otto (1894-1946).
Bratři si rozdělili povinnosti, ale vedoucím firmy se de facto stal Leon, který za světové války sloužil jako dělostřelecký důstojník v rakousko-uherské armádě, kde byl zraněn a také osmkrát vyznamenán za statečnost. Studoval ve Vídni, Paříži a Londýně, zkušenosti získával v několika evropských finančních institucích, což se později náramně hodilo, kdy rozšiřoval firmu a získával velké kontrakty ze zahraničí, také tím, že uměl pracovat s propagací a reklamou. Jako zástupce Československé ústřední jednatelské prodejny dříví ve 30. letech propagoval domácí výrobky na evropských trzích a podařilo se mu celému odvětví vdechnout nový život po hospodářské krizi. Pro Körnerovy závody pracovalo na 15 000 zaměstnanců, rodina nashromáždila značné bohatství a kupovala nemovitosti po republice nebo ve Vídni.
Zlatá éra netrvala věčně. Theo, Walter a Otto vytušili nebezpečí a přesně týden před podpisem Mnichovské dohody odletěli do Nizozemí. Leon tvrdohlavě odmítal Československo opustit. Teprve když na vlastní kůži zažil několik antisemitských útoků, také se narychlo rozhodl pro odchod. Krátce poté, co se jeho stroj vznesl, pražské letiště se uzavřelo pro civilní dopravu. V příštích pěti měsících se sourozencům ještě podařilo dostat za nimi část majetku, po 15. březnu 1939 ovšem firmu a zbylé jmění zabrali nacisté. Nemínili nechat se zlomit. Dočasně se usadili v Londýně, kde získali od bank úvěr na podnikatelské aktivity, ale instinkt velel opustit i zdejší napjatou atmosféru s válkou za humny, a začít znovu někde daleko. Leon s manželkou Theou na jaře absolvovali obchodní cestu v Severní Americe a mezi mnoha zastávkami je zaujala Britská Kolumbie a tamní neomezené možnosti těžby dřeva. Kanada se stále bolestně vzpamatovávala z recese, mnoho odvětví skomíralo, míra nezaměstnanosti zůstávala vysoká a vedoucí představitelé se netajili odmítavým postojem k židovským přistěhovalcům.
Když se Körner ve Vancouveru pokoušel odpovědným místům prezentovat své podnikatelské zkušenosti a vize do budoucna, setkal se s nepochopením a posměšky. Kdyby Thea neonemocněla příušnicemi, okamžitě by odjeli. Takto se zde však museli zdržet déle a nechtěně zaostalé čtvrtmilionové provinční město, kde stály jen tři výškové budovy, většina domácností neměla telefon, rádio, auto a na dvorku či předzahrádce se běžně chovala hospodářská zvířata, blíže poznat. Socioekonomické a kulturní rozdíly vůči tomu, na co byl Körner zvyklý z Evropy, se nedaly měřit. Na druhou stranu si všímal obchodního potenciálu, mnoho mlýnů, loďařských podniků, zkrachovalých pil a dřevozpracovatelských závodů, které si přímo říkaly o nový impuls. Körner pochopil, že pokud chce uspět v dravé konkurenci, musel by dodávat kvalitní dřevo za nižní cenu. Jeho pozornost se upnula na jedlovec západní, majestátný strom, který místní pily zpravidla vyhazovaly, protože jej považovaly za příliš vlhký pro zpracování buničiny a řeziva. Byl ovšem hojně rozšířený a především levný. Körner přišel s odvážným plánem. Zakoupil malý mlýn a továrničku na dřevěné bedny na předměstí New Westminster a chytře produkty z jedlovce ve všech dokumentech a obchodních nabídkách označoval jeho alternativním názvem aljašská borovice. V květnu 1939 založil společnost Alaska Pine Company, bratři v Londýně mezitím zprostředkovali lukrativní zakázky a „Koernerovo“ (přestali používat podobu příjmení s přehláskou) kanadské dřevo začalo ve velkém proudit na Britské ostrovy, kde rychle rostla poptávka po spolehlivém zdroji této suroviny mimo Evropu. Během několika měsíců se všichni sourozenci sešli ve Vancouveru, přivedli s sebou i věrné manažery z domova a pustili se do velkého byznysu. Záhy do Británie prodávali dřevo o desetinu levněji než konkurence a do tří let byli hlavním dodavatelem zásobovacích beden a kontejnerů pro všechny armády zemí Britského společenství. Bratři Koernerové vedení Leonem zaměstnávali stovky dělníků a nezastavitelně rozšiřovali svůj obchodní vliv a zároveň měnili od základů podnikatelské prostředí Britské Kolumbie. Ve všech firemních pilách například platila přísná bezpečnostní opatření, byly vybaveny pevnými podlahami, jídelnami, sociálním zařízením, zaměstnanci museli nosit přilby, snížila se nehodovost. Po skončení války Alaska Pine Company spustila program náboru a vzdělávání pro veterány vracející se z fronty a systém průběžného proškolování pracovníků. Koernerové rovněž dbali o šetrný přístup k přírodě a opětovné zalesňování vytěžených oblastí i ve vzdálenějších oblastech provincie.
Leon Koerner krátce před odchodem na odpočinek. FOTO: Z archivu M. Nekoly
Od svědomité ochrany životního prostředí vedl už jen krůček k filantropii. Nejmladší bratr Otto v pouhých dvaapadesáti letech podlehl roku 1946 těžké nemoci a sourozenci se rozhodli uctít jeho památku darem ve výši 25 000 kanadských dolarů pro Univerzitu Britské Kolumbie (University of British Columbia – UBC) k zakoupení knih a materiálů souvisejících s hudbou a výtvarným uměním. Následovaly další štědré dary a konečně o devět let později založení nadace Leon and Thea Koerner Foundation s milionovým kapitálem. Je třeba zdůraznit, že se jednalo o vůbec první nadaci v provincii založenou přistěhovalci. Díky těmto penězům se mohla na kampus univerzity, nacházející se v kouzelném prostředí zalesněného poloostrova na západě Vancouveru, vzniknout nová moderní knihovna, studentské centrum i fakultní klub pro vyučující, a univerzitní nemocnici bylo zakoupeno mnoho lékařského vybavení a drahých přístrojů. Dlouholetá podpora Koernerových v oblasti zdravotnictví, sociální péče, vzdělávání a lokálního umění neměla co do rozsahu konkurenci.
Leona Koernera od poloviny 60. let sužovaly zdravotní problémy, větší část roku proto s chotí trávili ve své vile v kalifornském Palm Springs. Zemřel 25. září 1972 na následky mrtvice. Dodnes je vnímán za jednoho z nejvýznamnějších mecenášů kanadské historie, který svým vizionářským přístupem vytyčil cestu dalším následovníkům z řad movitých podnikatelů.
Walter Koerner, který přežil všechny bratry a odešel přesně v den svých sedmadevadesátých narozenin 21. července 1995, proslul jako sběratel umění a zachránce mnoha pokladů kulturního dědictví provincie, především vzácných totemů dávno vyhubených indiánských kmenů. Nashromáždil obdivuhodnou kolekci stovek masek, lžic, dýmek, rohů, ozdobených kostí, chrastítek, šperků, čelenek a vaků na vodu. Dnes tvoří velkou část exponátů antropologického muzeu, které obdivují tisíce návštěvníků. Koerner měl zálibu také ve shromažďování evropské keramiky, včetně porcelánu z rodné Moravy. V muzeu najdete více jak šest set kusů.
O zásluhách bratří Koernerových by se dalo psát ještě dlouho. Na každý pád se nesmazatelně zapsali do dějin Vancouveru a Britské Kolumbie, které jim poskytly nový domov. Jejich příjmení tam dodnes znamená synonymum velkého srdce, úcty k lidem a štědrosti.
Knihovna na University of British Columbia. FOTO: Martin Nekola
