Coural se pomalým tempem, domů se netěšil. Však neměl na koho, vždyť ho tam čeká akorát Vlasta, tedy pokud zas není v tom svém ženském spolku nebo nevysedává v práci. Kdysi si ji bral jako příjemnou štíhlou mladou paní, která v něm spatřovala klidný rodinný přístav po nevydařeném prvním manželství. Obdivovala jeho klid a schopnost postarat se o cokoli, co bylo potřeba. Hltala útěchu v jeho náručí.
Jenomže čas letěl, Vlasta se dala na kariéru, z asistentky se postupně vypracovala na vedoucí velkého oddělení, zhrubla a byla čím dál víc panovačná. Připadalo mu, jako by si z toho prvního manželství odnesla mindrák, kterého se nedokáže zbavit a stále ho musí přebíjet něčím dalším. V posledních létech to dotáhla na předsedkyni ženského spolku a přešlo jí do krve pohrdaní muži jako takovými. Navíc hodně přibrala, že se teď už sotva valí.
Kdysi Karla doma čekávala usměvavá manželka s otevřenou náručí, dnes tam místo ní bude akorát protivná ženština, od které se může dočkat leda tak vynadání prakticky za cokoli. Což o to, ta nadváha by Karlovi nevadila, ale krom všeho ostatního nemůže skousnout, že už s ním jeho vlastní žena snad dva roky nespí a ani si s ním není ochotná o tom promluvit.
Jenomže on jí přes to přese všechno nechce být nevěrný, drží se hesla „když ne s vlastní ženou, tak radši s žádnou.“ Pravda, jednou to zkusil u nějaké profesionálky, ale byl rozčarovaný, měl špatné svědomí a zařekl se, že tohle fakt nemá zapotřebí.
Jak se Karel zvolna blížil k domovu, jeho myšlenky přeskočily z Vlasty na Martinu. Na svobodnou ženu o patnáct let mladší než on, které se jednou ve slabé chvilce svěřil, jak to má doma. Tehdy se ho Martina narovinu zeptala, proč se nerozvede a nezačne znovu, a od té doby mu dělá jemné náznaky, kterých se nemůže nevšimnout.
„Vždyť mně je čtyřicet a Martině pětadvacet, to je moc velký rozdíl. Nebo snad není?“ „Třeba se Vlasta změní a bude zas taková jako dřív. Ale co když se nezmění?“ Tyhle a jim podobné protichůdné pocity se v Karlově hlavě honí už delší dobu.
Karel dvakrát zabočil za roh a posledních padesát metrů šel proti sluníčku. Jeho ostré paprsky ho bodaly do očí, jako by mu chtěly říct: „Vzpamatuj se, chlape, Vlasta se změní leda tak ještě k horšímu a Martina tě má ráda, copak to nepoznáš? Přece ještě nejsi tak starý!“
Toho večera se Karel po dalším ponižování a ostré výměně názorů s Vlastou konečně rozhodl. Hned druhý den začal sepisovat žádost o rozvod, večer ve vinárně vše probral s Martinou, otevřel jí své srdce a později u ní doma porušil zásadu, že když ne s vlastní ženou, tak radši se žádnou.
Nekompromisně zavrhl vtíravou myšlenku, že by se jednou z Martiny mohla stát druhá Vlasta.
